Spoluvykupitelka, Prostřednice všech milostí a Přímluvkyně. Mariino amsterodamské poselství Církvi a světu.:

Amsterodamský obraz Matky všech národů. Pojem Spoluvykupitelka.


Ježíš umírá na kříži. "Hle, matka tvá."
Pod křížem stojí ta, na jejímž "Ano" při Zvěstování závisela naše spása - bez Marie by nepřišla nikdy tato velká Ježíšova hodina.
Maria říká "Ano" i teď, na svém místě pod křížem - vyslovuje souhlas k Synově Oběti za celé lidstvo, za každého z nás.
Ona, skloněná před Mystériem, se sklání spolu se všemi, jimž byla dána za Matku, ve svém srdci.

Mariino každodenní celoživotní "Ano" činí z Neposkvrněného početí, z Matky Boží - Spoluvykupitelku.
V plnosti se jí Maria stává na Golgotě pod křížem Syna, kdy Matka, přes všechnu svou lidskou bolest, spoludaruje Výkupnou Ježíšovu Oběť za celé lidstvo Bohu - a kdy se sama připojuje k této Oběti svou obětí osobní.
Titul Spoluvykupitelka proto neznamená ve svém významu žádné "rozdělení" role našeho jediného Vykupitele, Pána a Boha, Ježíše Krista. -Tato Mariina funkce je od vykupitelské role Božího a Mariina Syna odvozena, stejně jako je na Vykoupení, které lidstvu přinesl jediný Spasitel svým křížem, závislé Neposkvrněné početí Mariino.

Maria, ty, která teď žiješ v lůně Nejsvětější Trojice, která jsi s Bohem tak sjednocena, že můžeš být Prostřednicí všech milostí, dej, ať se Církvi odhalí v plnosti tvá role, o které věděl Trojjediný Bůh od počátku veškerého Stvoření.
Ukaž prosím Církvi, jakou hloubku má zjevený obraz z Amsterodamu.
Objasni těm, kdo budou rozhodovat, svou bolest, dej, ať v srdci pocítí, Matko Sedmibolestná, co znamená tvé spoluobětování. Dej, ať Církev díky příkladu apoštola Pavla, který mluví o svých bolestech jako o doplnění (ne rozdělení !) Kristovy Oběti za Církev, díky životům tolika světců, kteří nabídli sami sebe jako oběť za druhé lidi, pochopí, že Matka Spasitelova se také - celým svým životem i naprostou vydaností do Boží milosrdné vůle u paty kříže - spoluobětovala. O to čistěji, že ona je Neposkvrněné početí. O to víc, že panenská Matka věděla, kdo je její dítě.

Ano, tohle je ona Žena z počátku knihy Genesis, Žena z Kány Galilejské (kde se na její přímluvu odehrál první Ježíšův zázrak - pro který učedníci ve svého Mistra a Pána plně uvěřili...), toto je ona je Žena-Matka všech lidí od paty Synova kříže, ta, která je přítomna seslání Ducha o Letnicích, Žena oděná sluncem z Apokalypsy.
Žena, Paní a Matka - cítící ve své Neposkvrněnosti Boha neskonale víc, než ostatní lidé - a proto také neskonale víc a čistěji spoluobětující se.


Dej, Maria, ať Církev uchopí, vnitřně přijme a celému světu objasní tvůj obraz, zjevený Idě Peerdemanové. Ani jeden z prvků na něm není náhodný - jedná se o teologicky hluboké zdůvodnění posledního mariánského dogmatu.

Naše Paní, rány ve tvých rukou na amsterodamském obraze jsou ranami Matky, která je sjednocena se Synem v jeho bolesti. Proto jsi navěky sjednocena s Obětí, s Křížem, s Eucharistií, s Církví. Proto se zjevuješ v Amsterodamu - ve městě eucharistického zázraku.

Ten úkol, daný Bohem, je veliký: jako je Nejvyšší Trojjediný Bůh Tvůrcem všech lidí, ty, Maria, se máš v řádu milosti stále stávat duchovní Matkou, pomáhající rodit děti pro věčnost. Podobně jako v prorockém vidění z Apokalypsy jsi i na tomto obraze znázorněna jako prvotina Církve a ztělesnění toho, jaká má být podoba a role Církve v dějinách spásy. -Jsi spoluobětovaná, bereš milosti z kříže Syna a (prostoupena Duchem svatým) rozděluješ tyto milosti podle Boží vůle lidem, pomáháš jim rodit se z vody a Ducha svatého.

Tento tvůj obraz je pro Boží lid životně důležitý, je totiž zároveň odpovědí na otázku, jaká má být vždy, v každém věku, podoba samotné Církve. Je odpovědí na otázku, jakou Církev chce mít Bůh - zvlášť nyní, v zápasech současné doby. Církev musí stát vždy pod křížem Syna, musí se připojovat k jeho Oběti, musí Otci stále nabízet na usmíření hříchů celého světa Tělo a Krev, Duši i Božství Synovo.
Jsi na obraze z Amsterodamu stejně jako ve Zjevení apoštola Jana předobrazem a prvotinou Církve.

Maria, matko, kvůli lásce samotného Boha, který slíbil, že brány pekel nepřemohou Církev, kvůli tvému mateřskému soucitu, už dvě stě let přicházíš na pomoc Církvi: toto je finále cesty Božího lidu dějinami. Kvůli vyzbrojení svých dětí Duchem svatým jsi seslána teď, na konci časů.
Ve tvých zjeveních posledních dvou staletí opravdu nejde o samoúčelnou oslavu Mariinu, o jakousi pouhou "mariánskou pobožnost", jde o zjevení a promlouvání Boha ke své Církvi v časech odporu, velikého odpadu od víry, v časech zápasu o samu podstatu lidství, o zachování Synovy zvěsti světu.



Takhle to chtěl od počátku Bůh - a takto to musí teď Církev vyslovit:

-Jsi na obraze znázorněna jako Prostřednice všech milostí (jsou to ony paprsky, vycházející z ran na tvých rukou) - tvé prostřednictví je odvozené z role tvého Syna, člověka a Boha, Prostředníka, který Boha a člověka navěky smířil svou Obětí - proto je v pozadí Kříž. Toto Církví vyznávané prostřednictví ti bylo Bohem věnováno jako obrovský dar pro všechna tvá "Ano", kterými ses podílela na Božím plánu spásy, tato "Ano" vyvrcholila tvým souhlasem se Synovou Obětí, který jsi vnitřně protrpěla a vyslovila jménem všech lidí, jménem Církve na Golgotě. "Hle, tvůj syn. Hle, tvá matka."

-Jsi Orodovnice, Přímluvkyně, protože ty sama, lidská žena, tak jemně chápeš každé zachvění lidské duše - a zároveň zažíváš ve věčném "Teď" zcela důvěrné, naprosté sjednocení s Bohem a jeho vůlí. Obrazem tohoto naprostého sjednocení s Bohem ve Věčnosti je to, že tvé tělo na obraze je prostoupeno světlem: je to Duch, který z tebe promlouvá, je to Duch, který touží být na svět pozván modlitbou, zjevenou v Amsterodamu.

-Jsi Spoluvykupitelka - protože se ve svém pozemském životě jako první člověk (a nedozírně hlouběji než druzí) tak čistě a vydaně připojuješ k Synově Oběti. Protože vyslovuješ - ty, Matka obětujícího se Syna! - jako první jménem celého lidstva své "ano" k Oběti Bohočlověka.


Připojuješ se k této výkupné Oběti, Maria, a proto máš na amsterodamském obraze na rukou stigmata.
Připojuješ se ke svému Synu, Pánu a Bohu podobně, jako to v dějinách Církve učinil apoštol Pavel - a svými obětmi pro Kristovo Tělo, Církev, i všichni ostatní apoštolové; podobně, jako se s objektem své lásky svými stigmaty sjednotil svatý František z Assisi, svatá Kateřina ze Sieny, Veronika Giuliani, Gemma Galgani, Padre Pio, Marta Robinová, Maria Teresa Carloni; připojuješ se k Synově Oběti s podobnou vydaností, jakou své životy ve formě oběti Bohu odevzdali Terezie z Lisieux, Terezie Benedikta od Kříže, Maxmilián Kolbe - a stovky dalších světců. Ať ti, kdo budou studovat pojem Spoluvykupitelka, se zastaví také u těchto duší, které všechny byly zároveň tvými dětmi, a ať i na jejich přímluvu pochopí, jak nevýslovně čistě se muselo obětovat Neposkvrněné Početí. Pak také pochopí tvou větu z Amsterodamu, že jako Spoluvykupitelka jsi byla Bohem zamýšlena od počátku - právě proto, že jsi v Boží mysli existovala od počátku jako Neposkvrněné Početí.

Matko, dej ať Církev uchopí a všemu Božímu lidu, celému světu vyloží tvůj obraz z Amsterodamu - protože každá jednotlivá věc zde má své důležité místo. I takový detail, jako je Ježíšova bederní rouška z Kříže, kterou máš na obraze teď ty ovinutu kolem pasu. -Jde (aniž se jedná o nějaký mělký či prudérní odkaz na lidskou přirozenost, nahotu či sexualitu - jak je Církvi často podsouváno) o hluboký symbol tvého nepoznamenání dědičným hříchem - tedy na to, co tě spojuje s tvým Synem. A je to další poukázání na to, že jsi Spoluvykupitelkou právě proto, že jsi byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, předvykoupena svým Synem pro zásluhy, které získala lidem Jeho Oběť.

Zároveň je tato rouška i poukázáním na tvůj postoj, který jsi zastávala celý život: "Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste hned otevřeli Ženichovi, když přijde a zatluče". I v tomto malém detailu obrazu je skrytá veliká a naléhavá výzva Kristově Církvi: "Buďte připraveni, buďte skutečnými služebníky svého Pána, nevěnujte se tolik tomuto světu a sami sobě". I na tomto obraze, Maria, jsi služebnicí Páně - a služebnicí Jeho Oběti; jsi skutečnou Nevěstou Ducha svatého.

Matko, dej, ať ti, kteří vidí veškerá tvá zjevení jako něco zbytečného či nadbytečného, ti, kdo nepochopili ducha tvých zjevení - ať tito lidé pozorně čtou větu amsterodamského poselství: "Ne já, ale Kříž." Tohle je hlavní motiv nejen tohoto zjevení, ale všech tvých zjevení, Církví uznaných za autentická. Přicházíš obnovit ty nejzákladnější pilíře naší víry: Oběť tvého Syna na Kříži a její význam, velikost Eucharistie a pravdivost Přepodstatnění chleba a vína, které jsou skutečnou, nekrvavou Obětí, která má být neustále Církví přinášena.
Zároveň ukazuješ na podstatnou důležitost lidského spoluobětování se pro Kristovo tělo - tj. Církev, pro spásu tohoto světa, pro Synovo království; Bůh nechce spasit člověka a svět bez spoluúčasti lidí, vždyť proto byla Církev svým Pánem a Bohem založena.

Matko, která jsi svou přímluvou tolikrát zachránila Církev a křesťanskou civilizaci, pros, prosím, za dnešní Církev a za celý svět.
Přijď, Matko. Přijď - a vypros Synově Církvi i celému světu nové Letnice, nové přebývání Trojjediného Boha v lidských duších.
Přijď - protože nyní opravdu nastal onen obrovský apoštolem Pavlem předpovězený odpad od víry, protože vychladla láska v srdcích tolika lidí, protože lidé si už opravdu hledají učitele podle svých přání; protože rozkolísaná Církev dnes musí znovu zjistit, co je Oběť, zjistit, kým je její zakladatel, její Bůh a Pán - i kým je ona sama.



Ve zjeveních Idě Peerdemanové k nám přicházíš s darem obrazu, modlitby - a s celými dvěma knihami sdělení, kterými Bůh oslovuje nás, lidi 20. a 21. století, tohoto prologu konce časů.
Už na medailonu, daném ve zjevení Kateřině Labouré v roce 1830 jsi, Matko, ukázala, že Nebe si volí často jednoduché prostředky, jde-li o to, oslovit Církev na důležité dějinné křižovatce. V tomto Církví uznaném zjevení bylo v darované modlitbě předjímáno dogma o Neposkvrněném Početí, jež bylo vyhlášeno roku 1854. A nejen to.

Na tomto medailonu je prostým, srozumitelným způsobem naznačena celá linie tvých následujících zjevení, která Církev uznala za autentická.
Dvě zde zobrazená Srdce - Srdce Ježíšovo a Srdce tvé - jsou spojena v jediné oběti navždy. Navždy spolu - v Lásce, oběti, Duchu svatém.
Tvé mečem proniklé Srdce, Maria, přichází oslovit lidstvo, stojící na své dějinné křižovatce, ve velikém fatimském zjevení.
A ono písmeno M, stojící pod Křížem, s Křížem spojené a srůstající - neznamená nic jiného než Spoluvykupitelku; tento symbol je předobrazem tvé podoby z vizí daných Idě Peerdemanové.
V Amsterodamu už na obraze pod křížem stojíš ty sama - a v tomto dalším velikém poselství už dokonce prosíš lidstvo, aby zastavilo svou sebedestrukci.



Zjevení v Akitě

V Církví uznaném zjevení v japonské Akitě socha, vytvořená podle amsterodamského obrazu, krvácela z rány v dlani a plakala lidské slzy nad stavem současného světa. Toto zjevení je těsně spojeno s Eucharistií (komunita, kde žije vizionářka sestra Agnes Sasagava, se nazývá řád Služebnic Eucharistie, důležitá zjevení se odehrála o svátcích Těla a Krve Páně a Nejsvětějšího srdce Ježíšova).

Na základě vyšetřování dvou komisí místní biskup Ito roku 1984 oficiálně uznal nadpřirozenost jevů a poselství v Akitě. Benedikt XVI. ještě jeko prefekt Kongregace pro nauku víry, označil v červnu 1988 tato zjevení za srovnatelná s fatimskými - a poselství Panny Marie za "důvěryhodná a zasluhující si víry".

Uveďme zde text nejdůležitějšího sdělení Mariina sestře Agnes:

„Jak jsem řekla, jestliže se lidé nebudou kát a nepolepší se, Otec uvalí strašný trest na všechno lidstvo.
Bude to větší trest než potopa, takový trest, jaký svět nikdy předtím neviděl. Z nebe bude padat oheň a vyhladí velkou část lidstva, dobré i zlé, neušetří ani kněze, ani věřící.
Ti, co přežijí, budou tak zoufalí, že budou závidět mrtvým.

Jediné zbraně, které vám zbudou budou růženec a Znamení, které vám zanechal můj Syn.
Každý den se modlete růženec. S růžencem se modlete za papeže, biskupy a kněze.

Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že budete vidět kardinály, jak se staví proti kardinálům, a biskupy stavět se proti jiným biskupům. Kněží, kteří Mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou zpustošeny.

Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, a démon přinutí mnoho kněží a zasvěcených duší opustit službu Pánu.“

Tón připomene poselství Melánie Calvatové z La Saletty, které mělo být zveřejněno po roce 1858 - a které je dnes jako autentické mnohými zpochybňováno.
- Je zde obraz Církve plné ran, zasažené apostází. Ve zjeveních z Amsterodamu nacházíme sice klidnější, jakoby věcnější tón - ale stejné varování uslyšíme i zde.

Je třeba zdůraznit fakt, že Církví uznané zázraky v Akitě začaly uzdravením místní novicmistové po přednášení modlitby z Amsterodamu. Následovalo zhotovení dřevěné mariánské sošky, která je kopií amsterodamského obrazu - veškeré dění v Akitě je tedy zcela těsně spojeno s Matkou všech národů - a je jen potvrzením pravosti a pravověrnosti vizí Idy Peerdemanové.



Samotná zjevení Matky všech národů v Amsterodamu a na ně navazující Idiny vize, přijímané během následujících let při svatém přijímání, jsou opravdu jakousi "Fatimou pro 20. a 21. století". Církev by měla tato zjevení brát opravdu vážně - nejen proto, že během let se splnily desítky ve zjeveních předpovězených událostí (války, revoluce, smrt papežů v předpovězeném datu) - ale především pro burcující a naší přítomné realitě zcela odpovídající obraz současné Církve a celého světa.

Amsterodam je výkřikem, výkřikem Boha do naší přítomnosti.
Ignorujeme jeho naléhavost - se kterou nás Kristus prostřednictvím Matky vyzývá k obrácení, přijetí dogmatu a intenzivním prosbám o příchod Ducha - celé roky (vždyť zjevení, pojednávající o dogmatu, začala roku 1945 a vrcholila v padesátých letech!); zabýváme se amsterodamskou modlitbou a poselstvími vizí příliš zdlouhavě.

Svět okolo nás mezitím opravdu vychladl. Kdysi křesťanské země Západu, které odmítly víru a vytvořily sobeckou úpadkovou antikulturu dneška, se pomalu jako celek blíží ke svému historickému pádu.




Kristova Církev na dějinné křižovatce



V katolické církvi se dnes množí útoky na ty nejpodstatnější základy autentické křesťanské víry. Jsou zpochybňovány Ježíšovy zázraky, množí se útoky proti samotným textům evangelií, které by nám chtěli vysvětlit nově...
Kdo? - Teologové, kteří se kdovíproč stále ještě nazývají katolickými, lidé, kteří dávno autentickou víru ztratili a kteří (za podivného mlčení přihlížejících biskupů) otrávili víru mnohých.

Samotní kněží a dokonce biskupové ztratili víru v Transsubstanciaci a přicházejí s podněty, které jsou naprosto nepřijatelné (podávání svatého přijímání lidem, nevěřícím v Přepodstatnění apod.).

Modleme se právě teď, v tomto čase, za nástupce našeho statečného papeže - vždyť Benedikt XVI. bojoval těžký boj na tolika frontách...
Tento opravdový Kristův kněz, výborný a autenticky katolický teolog velice dobře rozeznává "znamení tohoto času" a dobře pochopil, jak nesmírným nebezpečím pro samu existenci Církve je tichý útok proti víře v obětní charakter mše, v proměněné Tělo a Krev Páně, a jak zásadní otázkou je podoba liturgie, která byla mnohokrát zcela znevážena a dovedena až ke své vlastní karikatuře.



Člověk musí být šokován svévolným jednáním "kreativních" kněží, vystupujících co nejležérněji - jako moderátoři show, oblečeni v hloupých klaunských kostýmech apod.
- Je tragikomické, že se uvedení duchovní, provádějící na Západě celá desetiletí podobné "experimenty", vůbec mohli domnívat, že tímhle způsobem přiblíží Boha lidem.
Novátoři tohoto typu věří ani ne tak v Boha jako v sebe. Pro lidi, stojící mimo Církev, se stali jen další letmou zábavou (stejnou jako současní neomodernističtí "módní teologové"), stali se pobavením, které tento svět chvíli konzumuje a pak zahodí kvůli nové hračce.

Podobné peripetie mohou snad i vyvolat úsměv, ale ve skutečnosti jde o skutečně těžký duchovní střet. - To, co se nyní odehrává v katolické Církvi, je opravdu intenzivní boj o samo její bytí, o to, jestli zůstane Církví, vzešlou z Oběti Ježíše Krista na golgotském Kříži - nebo se stane jakousi další, na lidských náhledech, dobových ideologiích a lidských aktivitách založenou "náboženskou organizací", která rozmění poklad, odkázaný jí Kristem, za bezcenné drobné. Jestli sůl země ztratí svou slanost - a bude dobrá jen k vyhození a pošlapání.



Mariin vzkaz papeži ohledně hrozbě rozdělení Církve

Jan Pavel II. byl papežem, který hlavně prostřednictvím svých encyklik (o jejichž důležitosti Panna Maria v amsterodamských zjeveních hovoří) dokázal definovat, co je ještě katolické a co už nikoli. Dokázal také svou autoritou udržet Církev jednotnou - přes všechny odstředivé tendence a krizové jevy, s nimiž tak těžce zápasil jeho předchůdce, Pavel VI. Tento boj ale pokračuje i nyní - jde skutečně stále o tatáž témata.

Toto je vzkaz, který měla Ida Peerdemanová tlumočit papeži:
"Církvi v Římě hrozí rozdvojení. Varuj kněze. Učiň, ať přestanou s falešnými teoriemi o Eucharistii, svátostech, nauce víry, kněžství, manželství a plánování rodiny. Svádí je Satanův duch nepravdy, svádí a mate je modernismus! Božské učení a zákony platí pro všechny časy a pro všechna časová období. Drž pevně primát ve svých rukou! Pochopíš mne, když ti řeknu: Římská církev musí zůstat římskou církví!" (Povšimněme si slova modernismus - jeho definicí je právě to, že chce přizpůsobovat vše v Církvi danému času - a v závislosti na přítomném čase a v něm právě panujících ideových trendech chce měnit Boží učení a Boží zákony...)

Máte pocit, že Panna Maria mluví o nynější hrozbě rozkolu v Německu a Rakousku, o pokusech "reformovat Církev", které se v Německu projevily už v polovině 90. let?
Jde o vzkaz adresovaný Pavlu VI., který pod tíhou svého úřadu v letech po II. vatikánském koncilu někdy téměř klesal a byl dokonce v pokušení abdikovat, jak to ve svém jasnozření cítila v té době Marta Robinová. (Sdělení přijala Ida Peerdemanová při jedné ze svých eucharistických vizí 31. května 1965. Kniha "Eucharistické zážitky".)
Platnost těchto prorockých slov nemizí, vzkaz papeži zůstává platný i dnes.
Právě tyto čtyřicet let neřešené neomodernistické proudy dovedly nejen německou a rakouskou Církev na práh schizmatu... Kam se poděla odpovědnost biskupů?

Opravdu - velmi mnoho teologů, kněží a dokonce biskupů zaměnilo v uplynulých desetiletích cestu k současné, jazykem moderního člověka hovořící Církvi za cestu modernistických bludů. Úpadek Církve v zemích Západu je daný neustálým přizpůsobováním se okolnímu konzumnímu, hodnotově zcela vyprázdněnému světu - snahou nikoli se mu přiblížit (jak o to usiloval II. vatikánský koncil), ale snahou přímo přebírat jeho hodnoty.

Není divu, že takováto vetchá část Církve nevydrží krizi, která následovala po odhalení sexuálních deliktů páchaných padlými kněžími a řeholníky. To, že členové Církve v těchto zemích odcházejí či požadují vznik jakési "měkké" varianty Církve pro německé oblasti, svědčí hlavně o totální bezradnosti a stavu spánku mnoha zdejších biskupů.

Svědčí to i o následcích neposlušnosti - vždyť kolik západních biskupů se otevřeně či skrytě postavilo už proti Pavlu VI. a jeho encyklice "Humanae vitae".

Přitom právě tehdy, po jejím vydání, měla nastat velmi otevřená diskuse, nikoli mlčení. Minimálně o hormonální a chemické antikoncepci, stejně jako o antikoncepci ve formě nitroděložních tělísek. Mnoho věřících žen je i dnes používá, aniž by jim kdokoli sdělil, že mají abortivní účinky. Žena tedy ohrožuje život svého dítěte. I ona liberály tolik vychvalovaná "pilulka" působí smrt malého človíčka - ano, človíčka: přestože jeho sotva počaté tělo je maličké, nese už od začátku nesmrtelnou duši.
Navíc - užívání hormonální antikoncepce je hluboce destruktivním zásahemi pro ženinu osobnost: působí změny tělesné i psychické. Na embólii a další komplikace vyvolané užíváním hormonální antikoncepce mnoho žen za celé ty roky, co je toto "dobro" lidmi využíváno, zemřelo; v současné době jsou např. podávány žaloby kvůli ochrnutí tyto přípravky užívajících žen.

Je děsivé, jaká totální neinformovanost v celé této věci panuje, jak v tomto případě selhává katecheze - a je stejně děsivé, s jak lehkým srdcem jsou antikoncepční prostředky předepisovány těmi, jejichž posláním původně bylo chránit lidský život a jak lehce jsou přijímány těmi, které mají lidský život dávat, matkami. Kde jsou hlasy biskupů - kde je jejich odpovědnost za víru a duše věřících - i za stav společnosti?



Vztah k autoritě papeže se léty žel nijak zvlášť neměnil. Kolik biskupských konferencí na Západě od šedesátých let provádí často jakousi "samostatnou politiku"... Závěry II. vatikánského koncilu se mnozí biskupové na Západě rozhodli interpretovat tak, že teď budeme v Církvi hlasovat o všem: o tom, co se nám z katolické nauky líbí či nelíbí, o tom, jakým pravdám věřit, o tom, zda v tomto papeže poslechneme či ne...
- Je opravdu velmi diskutabilní, co vlastně biskupské konference - tato anonymní byrokratická uskupení, v nichž mizí odpovědnost jednotlivých biskupů - Církvi přinášejí. Jejich plodem je často naprostá anonymita rozhodnutí, lenost a neodpovědnost biskupů.

- Jak reaguje např. konference biskupů Německa na pokyn Benedikta XVI., aby se při slovech proměňování užívala biblická formulace "která se prolévá za mnohé..."? Ignorací.
Snad teprve hrozba schizmatu v Německu a Rakousku otevře oči těmto pastýřům, aby spatřili, že právě probíhá sklizeň toho, co před lety sami zaseli.
Církvi opravdu hrozí rozdělení - přesně podle Mariiných slov.

Ta skvělá "moderní západní Církev", dávaná nám v Čechách tolikrát za vzor - zcela globálně a bez rozlišování...
Ano, když jsme se po letech živoření mohli po pádu komunismu konečně svobodně nadechnout, bylo pochopitelné nechat se inspirovat u té části Těla Kristova, která žila v netotalitní společnosti - bylo nutné u nás znovuvybudovat mnohé struktury. Ale dělo se tak často skokem - bez výběru a zhodnocení, nekriticky až slepě.

Byla to stejná naivita, jako když tehdy vedení katolické církve v Čechách spěchalo do Evropské unie; současný arcibiskup pražský je naštěstí ve svém pohledu mnohem, mnohem diferencovanější a realističtější .
Šilhání po Západě jako po oblasti, odkud je třeba všechno přebírat, je dnes beznadějně mrtvou, zastaralou věcí - tato část světa je stižena obrovskou duchovní a hodnotovou krizí, zasahující všechno a všechny - žel tolikeré zdejší infikované katolíky a církevní struktury nevyjímaje.




Řešení problémů v Církvi? - Je nutné uskutečnit vnitřní inventuru Církve, provést změny - a začít u kněžských seminářů.


Celé roky slyšíme slova: "Řešme uvedené vyostřené problémy uvnitř Církve v duchu křesťanské lásky, diskusí a vyjasňováním vzájemných stanovisek".
Bohužel - tam, kde kněží samotní dnes vyzývají ke vzpouře, odstoupení papeže atd., kde si už de facto vytvářejí vlastní církev podle vlastních kritérií, je na jednání pozdě. Navíc: tento stav trvá ve skutečnosti přes čtyřicet let. A mírnost Pavla VI. i Jana Pavla II. si budovatelé paralelní modernistické církve evidentně vyložili jako slabost.

Toto hluboké vnitřní rozdělení je stále zřetelnější - uvnitř samotné Církve jsou dnes nastavěny veliké překážky, oddělující jedny od druhých - často se zdá, jakoby Tělo Kristovo už nedokázalo mluvit jedním jazykem.

Bylo už napácháno obrovské množství škod ve jménu jakési "permanentní revoluce", která má podle některých "vykladačů" II. vatikánského koncilu položit základy "nové církve", předefinovat vše ve jménu jakéhosi podivného "pokroku", jenž ovšem je odvozen právě jen z lidských představ a žije pouze v hlavách "reformátorů".
Mimo jiné i výsledkem práce těchto dědiců ducha šedesátých let je vymírání Božího lidu na Západě, je to často naprosté vzdálení se duchu evangelia. Za všechny jmenujme např. křiklavý případ australského biskupa Williama Morrise, který musel být odvolán - proto, že jeho hodnoty a postupy při řízení diecéze se už nedaly ani při nejlepší vůli nazvat katolickými.



V zemích, které bývaly nositelkami křesťanské kultury a křesťanských hodnot - panuje dnes veliká krize povolání ke kněžství . Ve Vatikánu bylo konstatováno, že přírůstky v seminářích a klášterních komunitách dnes na Západě zaznamenávají především tradicionalistická společenství. Proč?

Mnoho se (a je to legitimní argument) napsalo o ztrátě smyslu pro oběť. - Mnoho se diskutuje na opačné straně spektra o tom, jak by se mělo kněžství "proměnit", aby se stalo "přitažlivým". Boží pohled na naši současnou krizi duchovních povolání nabízí Idě Peerdemanové Panna Maria:

"Hlas řekl: "Dívej se dobře a pochopíš všechno, co ti ukážu!" Pak jsem měla zcela zblízka vidění. Viděla jsem různé velké budovy. Některé jsem poznala - jako třeba Vatikán - z boku. Jiné byly semináře a university. Ze všech budov jsem viděla vycházet kněze a laiky. Ulekla jsem se toho, protože měli hlavy lišek, vlků a hyen. Plížili se stále blíže, chodili kolem a hledali. Byl to ošklivý pohled a děsil mne. Pak jsem slyšela hlas, jak říká: "To jsou ti, co zavedli můj lid na poušť a rozdělili Moji Církev." " (Vize z 31. května 1978. Kniha "Eucharistické zážitky".)

Z mnoha institucí, které mají formovat Kristovy kněze, křesťanské teology či katechety, dnes vycházejí hlasatelé nauk, které rozbíjejí Kristovo tělo. Je strašné, že těmi příslovečnými vlky, rdousícími Pánovo stádo, jsou - sami kněží a katechetové!
Boží lid by měl uslyšet jasné stanovisko magisteria k jevům, které přes čtyřicet let zamořují atmosféru v Církvi - k jevům, jako je zpochybňování těch nejzákladnějších pravd víry či jejich pokřivování právě na mnoha kněžských seminářích, teologických fakultách a v některých řádech a kongregacích.

Lze se jen divit údivu některých biskupů nad nedostatkem povolání - vždyť evidentně ze seminářů (nad kterými mají právě biskupové povinnost bdít), nakažených neomodernistickým relativismem, nemohou vycházet autentičtí kněží - k indoktrinaci na těchto institutech může být sotva někdo povoláván (těch, kteří projdou bez újmy, je jen málo - znám případy studentů, kteří na semináři ztratili víru).

V době všech skutečných obnov v Církvi byly kněžské semináře vždy to první, co muselo být obnoveno. Pokud jsou seminaristé - jako na pražském kněžském semináři - vybízeni profesory k tomu, aby svou kristologii formovali podle takových "teologů", jako je např. Raymond E. Brown, jehož vývody jsou evidentně heretické (Brown došel ohledně postavy Ježíšovy ke stejným závěrům jako z Církve exkomunikovaný modernistický teolog George Tyrrell), potom opravdu Pomoz nám Bůh; nechtěl bych se nikdy dostat do rukou knězi, který s vnitřním přesvědčením živí svou duši podobným odpadem.

Položme si zcela vážně otázku, jestli nedostatek povolání na tolika institutech (jde hlavně o diecézní a arcibiskupské semináře) není úmyslem Božím: Bůh před staletími nechal onu první nevěrnou generaci, vyšlou z Egypta, chodit po poušti čtyřicet let, dokud nevymřela.



Je samozřejmé, že Církev nemůže vnitřně žít v atmosféře 19. století, že musí rozumět výzvám současnosti a musí rozumět konfliktům v duši dnešního člověka.
Bylo by směšné se vracet do doby feudálních zvyklostí, nadměrné pompy či světského panování Církve. Všichni cítíme, že evangelium dnes musí být hlásáno moderními prostředky a že Církev je spojena (přestože "není ze světa") se světem daného času - už jen proto, aby v tomto světě hlásala evangelium a vedla lidi ke spáse. Je nesporně dobré, že Církev po II. vatikánském koncilu sestoupila v mnoha ohledech z určitého piedestalu - a začala žít s lidmi mnohem intenzivněji, začala je duchovně doprovázet adekvátně jejich postavení, začala svým ovečkám mnohem lépe rozumět. Je hezké, že křesťané - napříč denominacemi - se dnes navzájem cítí spíš jako bratři, než jako odloučení.

Ale zároveň se jako ryzí nutnost ukazuje právě v této chvíli jakési zastavení se, ve kterém by mělo být Církví srozumitelně konstatováno, co sama Církev je, jaká má být její podoba v narůstající krizi západní kultury - a které proudy v současné Církvi by měly být označeny jako bludné, nepřijatelné, ohrožující spásu duší; ohrožující celé stádo, vydané tolikrát všanc heretickým teologům či špatným a váhavým, neautentickým kněžím a biskupům. Mnohé kroky papeže Benedikta XVI. svědčí o tom, že takováto vnitřní inventura Církve už začala. Je třeba ale dosáhnout toho, aby za pontifikátu papeže Františka radikální očistou opravdu prošla Církev na všech úrovních: v jednotlivých zemích, diecézích, farnostech i klášterech a seminářích. Nejde o žádnou "válku" mezi "konzervativci" a "progresisty", ale o obnovení samotných pilířů katolické víry - a jejich respektování v celé Církvi.
Modleme se za našeho nového papeže - ať mu Bůh dá sílu i odvahu provést všechny nezbytné kroky k tomu, aby se Kristova Církev očistila a čekala připravená na svého Pána.




"Naředěná" víra už není vírou, kterou nám odkázal Kristus. Pokusy přeinterpretovat katolickou nauku pomocí psychoanalýzy a hlubinné psychologie.


Víra Církve musí být teď znovu obnovena - protože do ní znovu pronikly v "zmodernizované", často velmi sofistikované (a, žel Bohu, uším tolika intelektuálů v Církvi lahodící) podobě snad veškeré bludy, vůči kterým se musela během své dvoutisícileté cesty často za cenu velikých bojů vymezovat. Boží lid je zmatený, protože je vydáváno obrovské množství knih, které se navenek prezentují jako katolické - a dávno katolickými nejsou.

Jedním z nejvíce rezonujících tónů dneška je hlas autorů, kteří vnášejí do teologie či interpretací Bible prvky psychoanalýzy a hlubinné psychologie.



Ne, není určitě na škodu seznámit se (pokud jsem dostatečně vnitřně připraven na to, na jaký terén vstupuji) s objevy psychologické vědy, která ve 20.století prošla neuvěřitelně mohutným rozvojem. Pro osobu kněze bude vždy výhodou, osvojí-li si tvůrčím způsobem určité poznatky tohoto vědního oboru, bude-li informován např. o typologii neuróz, naučí-li se i díky některým těmto znalostem rozlišovat mezi duševním a duchovním.
Je pravdou i to, že objevy Sigmunda Freuda v oblasti nevědomí či přístup k individualitě člověka Carla Gustava Junga byly ve své době v určitých aspektech přínosem pro obor psychologie či psychiatrie.

- Ovšem jako celky, které si osobují právo vykládat veškeré duševní pochody člověka, jsou systémy, které oba dva tito autoři vytvořili, ve svých dopadech hluboce destruktivní.
Při jejich studiu je nutné uvědomit si to, že oba dva chtěli na základě kusých poznatků a obrovského procenta svých domněnek vytvořit "klíč ke všemu" - tedy cosi na způsob víry.
Je tedy na místě i veliká opatrnost při studiu knih o psychologii. O případech ztráty víry na základě nekritického přijímání "pravd" tohoto oboru se dá dlouze vyprávět...

A to, čeho jsme svědky dnes - tj. že se na základě systému učení těchto dvou autorů přeinterpretovávají teologické pravdy - je těžkým bludem, zcela slepou cestou v dějinách katolické teologie.



Zaráží mne, jak primitivní mohou někdy tyto mechanické interpretace být - a zaráží mne, kolik stoupenců tato falešná mystika získala. Celé masy katolíků dnes věří - díky Freudovým a Jungovým apologetům mezi teology a knězi -, že Freudova psychoanalýza a hlavně Jungiánská hlubinná psychologie je opravdu klíčem doslova k celému světu, Boží věci nevyjímaje.

A zaráží mne ještě jedna věc.
Jung ve svých autobiografických spisech uvádí, že celá jeho teorie archetypů (právě tato část jeho díla je nejkontroverznější) vznikla za prazvláštních okolností. - Jung ve stavu blízkém zhroucení uslyšel hlasy jakýchsi bytostí, které mu oznámily, že "se vracejí z Jeruzaléma, protože tam nenašly, co hledaly".
Jung si tento zážitek vysvětlil tak, že šlo o jakýsi "zvnějšněný projev" jeho vnitřní osobní krize. - V následujících několika dnech a nocích potom sepsal svou známou teorii, tak ceněnou intelektuálními proudy dnešního New Age (na jeho práci navázal např. podobně problematický, ve svých závěrech ve skutečnosti zcela protikřesťanský Stanislav Grof). Ke konci života dále Jung přiznal, že většinu jeho děl mu diktoval "stařec s křídly", který se mu zjevoval.
Můžeme jen tak, beze všeho, přijmout vysvětlení samotného otce hlubinné psychologie?

Hlavním kamenem úrazu u Carla Gustava Junga je to, že on sám (přestože o sobě hovoří jako o evangelíkovi, přestože pořádá přednášky pro evangelické obce, na kterých hovoří o "nás, evangelických věřících") neměl víru v Božství Ježíše Krista.
V jeho spisech opravdu můžeme nalézt větu, vyjadřující přesvědčení, že Ježíše si jeho učedníci zbožštili stejně tak, jako to stoupenci jiných náboženství učinili se zakladateli svých vlastních náboženských směrů... Na konci života Jung prohlásil, že jako jedna z možností existence duše po smrti zůstává - reinkarnace...

Nezajímají tato fakta teology, kteří se nazývají katolickými? Jak dokáží ve své sebejistotě odlišit psychologický a duchovní jev třeba právě v uvedených případech hlasů a zjevování, v případě podivného náhlého zrození i dlouhodobé inspirace Jungova učení, celého jeho prazvláštního psychologicko-"teologického" popisu světa?

Ďábel není žádný "archetyp" - je to reálně existující bytost s vynikající inteligencí a velikým poznáním - podobné relativizující nauky a právě ony jsou jeho nejvlastnější doménou.
Ke kořenům i inspiracím učení Carla Gustava Junga - stejně jako k jeho osobnosti - by se měli vyjádřit renomovaní katoličtí exorcisté.
Toto učení se totiž stalo "dobrým" nástupním polem...

Jungovy archetypy jsou totiž svým původem i aplikací ve skutečnosti skrytým útokem proti pravdám křesťanství - velice rafinovaně rozmývají rozdíly mezi pravdami víry a fenomény psychologickými. Otevírají cestu totálnímu relativismu, subjektivismu a dezinterpretaci nauky evangelií. Jak kdysi o Jungových archetypech řekl židovský náboženský myslitel Martin Buber : "Vždyť to je čistá gnóze!"

O destruktivitě Jungova učení se můžeme přesvědčit na životních osudech Eugena Drewermanna, původně katolického kněze a teologa, který, věrně následuje pravdy svého psychologického "mistra", ztratil víru, nahradil ji jungiánskou psychologií - a nakonec prohlásil, že vystupuje z katolické církve, kterou dodnes ve svých dílech ostře napadá.
- Ne, jakékoli pokusy smiřovat Jungovo učení s vírou katolické církve jsou bludnými cestami - a je třeba takové pokusy v síle Ježíšova jména odmítnout.



Předložme jako důkaz několik citátů samotného Junga.
"Mystici jsou lidé, kteří mají zvláště jasné zážitky procesů kolektivního nevědomí. Mystická zkušenost je zážitek archetypů." - Jak je vidět, podle Junga je mystika jen jakýmsi "psychologickým fenoménem", vpodstatě na Bohu nezávislým, je to okamžik, kdy pouze prožíváme něco, co už "máme v kolektivním nevědomí". To je ovšem čirý blud.

Skutečný Bůh je Živý, jednající, není to žádný "psychologický fenomén", žádný "archetyp". Při pravých mystických prožitcích zažívá mystik dotek Boha - žádné "kolektivní nevědomí".
Pokud Jungův stoupenec a apologeta Tomáš Halík pořádá přednášky, kde doslova opakuje Jungovy bludy o mystice či rozdává a doporučuje konvertitům knihy s titulem "Kristus jako archetyp", mělo by to každému autentickému biskupovi stačit k tomu, aby byl tento kněz suspendován.

Na otázku, zda existuje nějaký rozdíl mezi archetypickými formami a mystickými formami, Jung odpovídá na jedné z besed, probíhajících po skončení jeho přednášek:
"Nedělám mezi nimi žádný rozdíl. Když studujete fenomenologii mystické zkušenosti, narazíte na některé velmi zajímavé věci. Například vy všichni víte, že naše křesťanské nebe je maskulinní nebe a že ženský prvek je pouze tolerován. Matka Boží není božská, je jen nejsvětější; prosí za nás u trůnu Boha, ale není součástí Božství. Nepatří ke Trojici. Někteří křesťanští mystici mají jinou zkušenost: My například máme švýcarského mystika, je to Niklaus von der Flüe . On zažil Boha a Bohyni."

Mikuláš z Flüe samozřejmě žádnou "bohyni" nezažil. Jeho zjevení Nejsvětější Trojice a Matky Boží opravdu nikdy nevyznívají tak, jak to C. G. Jung interpretuje. Těžko by mohl být jinak Mikuláš z Flüe prohlášen za svatého, těžko by pak o něm hovořil dnešní papež ve svých pravidelných kázáních o světcích naší Církve.
- Jung si realitu velmi zručně upravuje tak, aby vyhovovala jeho doktríně.
A jeho argument, že křesťanské nebe je maskulinní, jako by vypadl z úst dnešních feministek. Nechme jej ještě chvíli hovořit:

"A potom to byl mystik třináctého století, Guillaume de Diguileville, který napsal Pélerinage de l'áme de Jésus Christ. Stejně jako Dante i on měl vizi nejvyššího ráje jako "le ciel d'or", a tam na trůně tisíckrát jasnějším než slunce seděl le Roi, kterým je Bůh sám a vedle něho na křišťálovém trůně hnědavé barvy la Reine, pravděpodobně Země. (Pozn. př.: Pelerinage... = Putování duše Ježíše Krista; le ciel d'or = zlaté nebe, le Roi = Král, la Reine = Královna.) Toto je vize mimo ideu Trojice, mystický zážitek archetypického charakteru, který zahrnuje ženský princip. Trojice je dogmatický obraz založený na archetypu výlučně maskulinní povahy. V rané Církvi byla gnostická interpretace Ducha svatého jako ženského prohlášena za kacířství."

- Tady Jung na sebe zřetelně prozrazuje, že (stejně jako Tomáš Halík) bude vždy vykládat svět především na základě svých podivných "archetypů" - i kdyby to mělo být na úkor jeho křesťanské víry. Jeho přiznaná sympatie pro učení gnostiků je příznačná. Uvedené obrazy prostě vůbec nelze označit za křesťanskou mystiku.
Navíc - s rolí Ďábla Jung opravdu nikdy nepočítá...

A ještě několik posledních Jungových vět.
"Dogmatické obrazy, jako je Trojice, jsou archetypy, z nichž se 'staly abstraktní ideje."
Zde jsou už zcela zřetelně Jungem napadána dogmata - nejen články víry katolické církve, ale základy křesťanství jako takového. Jung - stejně jako dnešní neomodernisté - se nám snaží namluvit, že dogmata vznikla jakýmsi "vývojem v lidské psýše". Ani s Bohem, stejně jako s Ďáblem, se tu ve skutečnosti vůbec nepočítá. Jung - jak je vidět - sebezjevení Boha v Písmu, kde o sobě Bůh jako o Trojici hovoří, evidentně nevěří.

Jung pokračuje: "Ale uvnitř Církve existuje spousta mystických prožitků, jejichž archetypický charakter je dosud viditelný. Proto někdy obsahují kacířský nebo pohanský prvek."
Zlomovou otázkou zde opět je - jakého charakteru jsou tyto "prožitky", protože může jít o pouhé zmatené snění, ale může jít i o atak Zla.
Jung pochopitelně nikdy nerozeznává mezi pravým a nepravým Božím zjevením - "mystikou" je pro něj vše, co má co dělat s "nadpřirozenem" v tom smyslu, jak ho (v rámci svého učení o "archetypech") chápe on sám.
Na stejné úrovni se tak ocitá "mystika" pohanů a autentická křesťanská mystika - zde jsou kořeny vnímání, typického pro dnešní "religionistické teology" a další neomodernisty v Církvi.

Na rozdíl od Junga Církev naštěstí uvěřila a stále věří Božímu zjevení. Věří i zjeveným pravdám ohledně existence a činnosti padlého nejvyššího anděla, Ďábla, Lháře a Otce lži - a jeho následovníků, svržených andělů. A toto učení opravdu těžce koliduje s pohledem, který jungiáni nabízejí.

Z uvedených citátů je nad slunce jasné, proč je C. G. Jung pokládán za jednoho z otců dnešního New Age. Je tu drasticky smíchané pohanství a křesťanství, křesťanská víra a cesta sebestředného gnostického sebespasení cestou "vyššího poznání".
V Jungových slovech je ve skutečnosti obrovitá pýcha někoho, kdo si myslí, že "na to přišel", že může posuzovat Boží Zjevení svým ambiciózním rozumem. Jak vidíme, vyskytují se tu prvky všech směrů (feminismus, psychologismus, neopohanství), které dnes nařeďují a ničí křesťanskou víru, které atakují samotné základní pojmy křesťanství - aby mohly být tyto pojmy později smeteny ze stolu. Je to jasný útok na naši víru - a pokud toto nebezpečí katoličtí teologové, biskupové a kněží nerozeznávají, pozbyli (či nikdy neměli) dar rozlišování duchů.

Je nepřijatelné, aby se tyto gnostické, neopohanské myšlenkové směry šířily v Kristově Církvi, která samozřejmě není založena na žádných "archetypech", ale na objektivním zjevení samotného Boha. Apologeté C. G. Junga opravdu nemají co dělat na teologických fakultách. Tito neomodernisté působí nevýslovné škody duším - a za jejich setrvávání na místech kněží i učitelů budou jednou biskupové Kristem voláni k odpovědnosti.

Ano, tato nauka je ve skutečnosti současným podmínkám přizpůsobená a za pomoci sofistikovaných "vědeckých argumentů" (o skutečné vědě ovšem zde opravdu nelze hovořit - Jungovy teze nelze pochopitelně dokázat; jedná se vlastně o jeho osobní víru ve svět "archetypů") znovuobnovená typická stará cesta "sebespasení", gnostická cesta "poznání", které nám má "ukázat celou pravdu", spasit nás tím, že se staneme "celistvými", že "objevíme své skutečné Já" - ovšem v tom smyslu, že zároveň s tím popřeme pravdivý obraz Živého Boha a uvěříme ve falešnou modlu "Boha archetypálního". Toto je už opravdu ono Pavlovo "jiné evangelium". Modlou se stávám já sám, falešnými modlami jsou veškeré "pravdy" tohoto zdestruovaného vnímání duchovní reality - a vlastně reality jako takové.

Jungovi stoupenci v modelu své cesty "zasvěceného poznání" vycházejí ze stejných premis jako buddhisté, svobodní zednáři nebo představitelé různých proudů současného New Age. Jsou to cesty s autentickým Zjevením Boha v křesťanství zcela neslučitelné - poskytují zcela mylný obraz duchovní reality, způsobují její vyprázdnění a zfalšování - vedou "zasvěcence" k egocentričnosti a pýše, kroužení pouze okolo vlastní osoby. Jde o cestu do totální uzavřenosti - vůči sobě i vůči Bohu. Pokud jsou kněžími hlásány takovéto "cesty ke spáse", jde o urážku Ducha svatého. Je nutné požadovat oficiální odsouzení tohoto vnitřního vykrádání skutečného křesťanství.

Jungiáni v Církvi stejně jako všichni současní modernisté nevedou věřící ke Kristu - vedou je jen sami k sobě. Nezvěstují evangelium - jen lidské sebestředné nauky.
Protože vnitřně nevěří pravdám víry, předávaným Církví, jako celku, popírají (ať už veřejně či mezi řádky ve svých dílech) v Božím slově popisované zázraky, popírají většinou Kristovo panenské početí, jeho reálné Zmrtvýchvstání apod. Různě tato fakta opisují - nebo je "vysvětlují" pomocí psychologických termínů.
Duch svatý je zde nahrazován (jako u všech herezí v dějinách Církve) lidskými konstrukcemi - modernisté se rádi chlubí tím, že "vedou lidi ke kritickému myšlení", "k poznávání mimo vyježděné koleje".




Další "naředění" víry: blud, že všechna náboženství "vedou lidi stejným směrem",
tj. k Bohu.


Vizionáři z předešlých staletí (např. Kateřina Emmerichová) viděli zcela zřetelně tyto budovatele "Anticírkve", působící v samotných církevních strukturách. Z nedostatku pojmů (slovo "modernismus" ještě nebylo známé) nazývali tyto nepřátele Církve jediným výrazem "zednáři" - ovšem popis činnosti těchto lidí (ať už se hlásí k jakémukoli ideovému hnutí či směru) je naprosto přesný... - je to podrývání základů budovy Církve.

Mnohé katolické křesťany dnes láká "poznání", přinášené těmito falešnými proroky... Proč je tak nazývám? Znám osobně případy lidí, kteří se díky Jungovi rozešli s křesťanstvím, a naprosto nevěřím ve slučitelnost křesťanského postoje s dnes tak módním jungiánstvím.
A samozřejmě - Jungovo pojetí duše, člověka i samotného Boha je jen jedním z mnoha východisek, sloužících současným modernistům k rozmělnění křesťanského učení a k jeho přechylování v cosi naprosto odlišného - v cestu, která vás ke spáse zcela jistě nedovede.

Můžeme plynule pokračovat ve smutném přehledu jednotlivých aspektů dnešního babylonské zmatení těch nejzákladnějších pojmů v myšlenkových systémech, činících si nárok na domov v současné Církvi...

Tolik současných"religionistických teologů" se nám dnes pokouší namluvit, že pohanská božstva a spirituální nauky se mohou jako rovnovážné postavit vedle objektivního zjevení, ve kterém se v Ježíši Kristu přišel sdělit lidem Bůh. Slyším-li např. větu, že "lodičky ostatních náboženství také plují k Bohu, jen ta naše je rychlejší", mám vždy chuť se zeptat, jakou že asi rychlostí plula loďka starých Aztéků, kteří každoročně vyrvali zaživa srdce tisícům lidských bytostí...

Podobné teorie o přítomnosti Ducha svatého v ostatních náboženstvích mohou vytvářet toliko autoři, kteří dotek skutečného Boha a sílu Božího Ducha, která je s to proměňovat a utvářet člověka k obrazu Živoucího Boha, nikdy sami nepocítili.
Není náhodou, že na místo Ducha Božího je opět dosazena psychologie. I zde můžeme nalézt odkaz C. G. Junga, který své "archetypální božství" viděl samozřejmě rovnoměrně rozprostřené po celé planetě. Projevuje se všude, kde je přítomna lidská psychika. Tyto zcela relativistické pohledy na víru v Boha opět dnes najdeme i na pražské teologii.

Je pochopitelně čirou herezí názor, že i nekřesťanská náboženství obsahují tak silné "jiskry Boží pravdy", že jejich vyznavači dospějí svou typickou vlastní cestou (opět psychologie - tentokrát s velikou dávkou "politické korektnosti") do stejného cíle jako křesťané - podle přesvědčení těchto "otevřených a tolerantních" autorů (tímto světem tak chválených) totiž nakonec naprosto všechna náboženství dovedou člověka k Bohu.
Byt odpadlého kněze a teologa Drewermanna zdobí kromě kříže i soška Buddhy - stejně jako C. G. Jung či Tomáš Halík i on vidí "archetypální božství" všude, nečiní mu problém míchat jednu víru s druhou.

Hans Küng je na tom podobně - po rozchodu s katolickou církví chce ve skutečnosti vytvořit jediné náboženství pro všechny, vždyť jeho "nový světový étos" není ve skutečnosti nic jiného, než jedna z odnoží moderního pseudonáboženství: humanismu, který staví na nejvyšší stupeň svou modlu - člověka samého.
- Snahy a ambice lidí, kteří se od autentické víry vzdálili, jsou překvapivě často politického rázu - i zde se projevuje tendence k jakémusi "sebespasení". Je zvláštním zážitkem sledovat Hanse Künga, jak vytýká Benediktu XVI., že přijímá do Církve "pravicové" (sic!) anglikány. Stejně podnětným zážitkem je sledovat v Čechách petiční a jiné politické aktivity Tomáše Halíka...

Ten nejlidštější světový étos už byl, Hansi Küngu, "vynalezen" - jmenuje se křesťanství a je k nalezení už téměř dva tisíce let v Novém zákoně, kde jej sám Bůh sdělil lidem - najdete zde (např. v Ježíšově horském kázání, v podobenství o milosrdném Samaritánovi) i obecně platná pravidla pro lidské chování a soužití - není třeba je sepisovat znovu.
Pokoušet se jakýmsi politickým způsobem dosáhnout spásy a míru není nic jiného než tomuto Bohem zjevenému křesťanství odporovat - sám Kristus toto pokušení při své zkoušce na poušti odmítl.
Skutečný mír dokáže dát lidem pouze Bůh sám. I proto je amsterodamská modlitba zaměřena tímto směrem - směrem k míru: skrze Ducha svatého, jenž má sestoupit v plnosti a přebývat v lidských srdcích. Svět potřebuje, aby se jej ujal Bůh, nepotřebuje žádné další falešné proroky, opět zvěstující svépomocný ráj na Zemi.

Jmenovaní "teologové" neradi hovoří o pojmech, jako je hřích, pravdivé zjevení Boha v Písmu svatém, démonická inspirace.
- Ploditelé podivných "religionistických","ekumenických" a podobných antiteologií, kteří celý život strávili ve svých knihovnách, uzavřeni ve svých teoretických myšlenkových systémech, zcela odtržených od reality, by měli zažít korigující náraz skutečnosti: měli by být odesláni např. do dnešního Egypta, kde jsou pro svou víru napadáni a vražděni Koptové, do dnešního Iráku či Íránu, odkud před pronásledováním uprchly už statisíce křesťanů, měli by stanout na místě křesťanů v dnešní Sýrii, kde se už dá hovořit o protikřesťanské genocidě, páchané povstalci, měli by zkusit své teze nahlas pronášet všude tam, kde děsivým způsobem popravují křesťany "za odpadnutí od islámu", měli by navštívit ty oblasti Indie, kde jsou křesťané pravidelně pro svou víru masakrováni a jsou jim bořeny kostely i domy.

Celosvětově jsou naši bratři a sestry vražděni po tisících (v posledních několika letech sto tisíc mrtvých křesťanů ročně...).
Všichni prázdní teoretici by se měli tímto způsobem v syrovém dění těchto dnů přesvědčit o tom, jak "všichni vlastně věříme v téhož Boha" - Hans Küng či Tomáš Halík by si nejdřív měli své (často pojmově velmi sofistikovaně maskované) synkretické hereze odžít na vlastní kůži.

- V dřeni mnoha věr, náboženství a duchovních nauk prostě je usídleno násilí - a žádné "politicky korektní" zaříkávání obsahů tento reálně existující fakt nezmění. Jde o fakt, nikoli o interpretaci (uvedení "teologové" jsou už ale příliš zvyklí právě na své interpretace, takže pak pouhé interpretace nalézají všude a u všech...).

Církev musí žít v pravdě, musí mluvit jasnou a zřetelnou řečí - a pokud se jí to v uplynulých desetiletích příliš nedařilo, musí se to znovu naučit.
Dnešní katoličtí křesťané by se také o "pravdivosti" tolika plochých modernistických tezí měli umět přesvědčit sami. Stačí např. otevřít Korán - a spatřit na vlastní oči verše, vykreslující muslimskou dezinterpretaci osoby Ježíše Krista, archanděla Gabriela a další zcela změněné biblické pravdy, které naprosto jasně svědčí proti tvrzení, že by křesťanský Bůh a Alláh byli touže bytostí.

Mladí nadšenci, kteří během roku 2012 u stanic pražského metra rozdávali lístečky se sugestivní otázkou "Víte, že my i muslimové věříme ve stejného Boha?" - doprovázenou několika odkazy na knihy Tomáše Halíka - by si v jednotlivých súrách Koránu měli přečíst toto:

"Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabijte je - taková je odměna nevěřících!" (2:190 - 194)

"Zabíjejte ty modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!" (9:23)

"Nejste to vy, kdo je zabili, ale Alláh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Alláh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Alláh slyšící je vševědoucí!" (8:57)

"Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabijtte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky." (4:89)

"A říkají židé: "´Uzajr je syn Boží!", a říkají křesťané: "Mesiáš je syn Boží!" A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli!" (9:30)

"A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy a nebo budou ze země vyhnáni." (5:42)

Podobných veršů je v Koránu okolo tří set.

Duch Nového zákona a islámu nikdy nebyl tentýž.
Náš křesťanský Bůh vychází vstříc člověku, v osobě Boha a člověka Ježíše Krista se pro nás z nekonečné lásky obětuje.
Tato oběť je v Koránu zcela popřena, stejně jako Božství Kristovo - Ježíš je prý pouhým "předchůdcem Mohamedovým" (tuto ideu "předchůdce" lze nalézt hezky zpracovanou u Vladimíra Solovjeva v jeho "Legendě o Antikristu").
Muslimský bůh je od člověka nekonečně vzdálený soudce, jemuž lze jen sloužit - nikoli s ním mít vztah Lásky. Naprosto nevěříme ve stejného Boha.

Ten, kdo jakkoli zastírá uvedená fakta, ten se vzdává samotného kritéria pravdy - a s Bohem opravdu nežije; prozrazuje zároveň na sebe, jakého druhu je jeho "víra".

V tomto světle se gesto políbení Koránu, jímž chtěl Jan Pavel II. (o jehož svatosti naprosto nepochybuji) demonstrovat úctu k muslimskému náboženství, jeví jako matoucí a zcela nešťastné; celá scéna je podobně zavádějící, jako kdyby papež políbil např. spisy Charlese Taze Russela, zakladatele Svědků Jehovových.

Onu úctu musíme cítit k jedinému objektu: k jednotlivým muslimským věřícím, k lidem, jenž Boha upřímně hledají. A s touto úctou musí být spojena naše touha, aby došli spásy.


Proč vlastně dnešní neomodernističtí falešní proroci v Církvi šíří podobné teze?
Důvod je zřejmý: jejich duchovní pýcha - a také to, že mnozí z nich autentickou víru opravdu nikdy neměli.
Hansi Küngovi bylo už v sedmdesátých letech dokázáno, že ve svých spisech popírá Božství Ježíše Krista. (Což zřejmě nijak nebránilo Karlu Flossovi, editorovi mnoha svazků nakladatelství Vyšehrad a členovi "vědecké rady" tohoto nekatolického nakladatelství, aby v éře Miloslava Vlka bez překážek šířil Küngovy hereze ve své organizaci "Světový étos". Místopředsedou této "křesťanské nadace" je dodnes - svobodný zednář Ivan Štampach. Ideje, mající už spíše než ke křesťanství blíž k sofistikovanější formě New age, šíří skupina lidí kolem Karla Flosse v české Církvi dodnes...)
Chráněnec pražských arcibiskupů, prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík ve své "víře" následuje svého skutečného mistra - nekřesťana C. G. Junga s jeho nevírou v Kristovo reálné Zmrtvýchvstání i v jeho reálné Božství.

"Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou." (Izajáš 5,20 - 5,21)



Ještě několik slov k cestě člověka a k možnosti spásy...
- Je samozřejmé, že Bůh zachraňuje i lidi mimo Církev, že posuzuje individuálního člověka podle jeho směřování, podle jeho úmyslů a touhy po dobru. To ale není v žádném případě vystavení jakéhosi "Božího certifikátu" pro jakoukoli víru jako systém. Bludné představy o Bohu zůstávají dál bludnými představami. A Církev, nasáklá zvrácenou podobou "politické korektnosti", nekriticky se objímající se všemi, je solí dobrou k pošlapání.

Ano, je nutné vést dialog mezi náboženstvími (ale v rámci tohoto dialogu také vydávat svědectví o Kristu!), je nutné stále znovu se pokoušet žít vedle sebe v míru a vzájemné toleranci, je třeba hledat nové formy spolupráce...
- Ale je už zcela bludné označovat všechna náboženství za jiskry Božího Ducha. Je zcela bludné klanět se modlám nekřesťanských věr, je zcela bludné pokoušet se zavádět prvky jiných náboženství do své osobní víry či víry celé Církve - či pokoušet se už přímo promýšlet "globální víru" či vytvářet "multináboženství" ve stylu New Age.

- Je např. úplným nesmyslem tvrdit, že člověk může být naráz katolíkem a buddhistou - tyto dvě cesty jsou zcela neslučitelné; buddhismus může vyhovovat pouze těm, kdo chtějí jít podivnou cestou "sebespasení" (i zde můžeme pronést Buberovo: "Vždyť to je čistá gnóze!").

Bohužel všechny tyto postoje se objevily v poslední době mezi katolickými laiky i duchovními, indoktrinovanými v otázkách víry naprostým subjektivismem a relativismem. Kde zůstala odpovědnost biskupů - kteří nechávají podobné nauky vyučovat na teologických fakultách a v kněžských seminářích? A jaká je vlastně víra těchto samotných biskupů?




Je třeba znovu začít nazývat věci pravým jménem. Zapomenuté pojmy: hereze, exkomunikace, imprimatur, dar rozlišování duchů.


Naštěstí se zdá, že ne každý je ochoten mlčet k sebedestruktivním proudům v současné Církvi. V červnu 2012 se v katolických médiích objevila zpráva, že ředitel peruánské katolické tiskové agentury ACI Prensa, Alejandro Bermúdez Rosell, ve svém ústním příspěvku prohlásil, že učení benediktina Anselma Grüna je heretické, protože je v rozporu s učením Církve. Podle Bermúdeze Grün redukuje Písmo svaté na „psychoterapeutický manuál“. „P. Grün takto chce nabízet alternativu svépomoci New Age, " řekl Bermúdez, „ale ve skutečnosti ji přijímá“. Podle něho Grün ve své interpretaci zbavuje biblické pasáže všeho nadpřirozeného a náboženského a předstírá, že jde pouze o psychologické metafory.

K Bermúdezově kritice se připojuje P. Gabino Tabossi, který jako příklad heretického výkladu cituje Grünovo tvrzení, že Abrahamův vztah k Izákovi „je despotický a jeho vztah k Bohu je neurotický“. P. Tabossi obvinil Grüna, že ve svých textech relativizuje katolicismus.
Také arcibiskup argentinského La Plata, mons. Héctor Aguer, označil Anselma Grüna za nebezpečného, protože propaguje kulturu New Age. Aguer naznačil, že celá Grünova spiritualita je založena na psychoanalytických teoriích Carla Junga a má gnostickou povahu.

Chce se zvolat: "Konečně!" - konečně to někdo vyslovil nahlas. - Anselm Grün není vůbec katolickým teologem - není ani žádným autorem katolicky autentických knih o spirituálním životě.
Ve svých knihách pouze zručně roubuje na fakta katolické víry své psychoanalytické konstrukce. Jde o krásný příklad "tajnosnubné hereze" - kdy těsně vedle věcí, které ještě jsou křesťanské, stojí věci, které už vůbec křesťanské nejsou. - A kdy se většinou jedno proplétá a podivně spojuje, "snoubí", s druhým.

Ve své destruktivitě tento neuvěřitelně plodný autor neušetřil ani zakladatele vlastního řádu - sv. Benedikta. Grünův "životopis" je na většině stran skutečnou přehlídkou freudiánsko - jungiánských primitivních šablon, ať už jde o podivnou symboliku, kterou tento stoupenec psychoanalýzy nachází všude, nebo ať jde o chování lidí, včetně samotného světce, karikovaného zde zúženým vnímáním a myšlením autora.

Asi nejděsivější Grünovou knihou je "Hlubinně psychologický výklad Písma" - už z názvu je jasné, že i nad Božím slovem budou u tohoto od víry odpadnuvšího kněze a řeholníka, žáka Karla Rahnera, vždy stát mechanické modely Freudovy a Jungovy psychologie, které jsou jeho skutečnou alfou a omegou - jeho skutečnou vírou, kterou poměřuje vše.

Ne, Grünovy knihy nejsou katolické - lze se stále znovu a znovu divit tomu, že nebezpečnost jeho knih nebyla rozeznána mnohem dříve. Mají katoličtí biskupové v zemích, kde knihy tohoto protikřesťanského autora plní celá oddělení knihkupectví s katolickou literaturou, vůbec dar rozlišování duchů? Velkým zklamáním pro autentické katolíky u nás je to, že Grünovy spisy vydává Karmelitánské nakladatelství.

Podobná díla (ať už si to jejich autoři uvědomují či nikoli) jsou zákeřným útokem na svobodu věřících. - Nemáme už dostávat Boží slovo a křesťanskou nauku v celé jejich plnosti (protože jedině neumenšená zvěst o spáse člověka nás osvobozuje). Máme se znovu (tak jako Galatští, jimž píše apoštol Pavel - celý jeho dopis je právě dnes a právě v podobných případech velmi aktuální) nechat zotročit pohanskými naukami a myšlenkovými směry. Máme se klanět modlám psychoanalýzy či hlubinné psychologie, které podobní autoři povyšují na jakýsi "klíč k Bibli"!
Jde ve skutečnosti o zrůdný pokus přeinterpretovávat a tím vlastně přepisovat Slovo Boží. O útok proti Duchu svatému.

Opravdu, Pavlův dopis svedeným Galaťanům je adresován přes hlubiny věků právě těm, kdo v dneční těžce zkoušené Církvi adorují knihy neomodernistických vyprazdňovatelů a převratitelů naší víry. Jim jsou určena Pavlova razantní slova - jim a také všem těm, kdo jsou za tento stav Církve odpovědni.

"Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu.
Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.
Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!
Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!
Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým."(Dopis svatého apoštola Pavla Galatským, 1. kapitola, verš 6. až 10.)