Svet-Stranek.cz

Spoluvykupitelka, Prostřednice všech milostí a Přímluvkyně. Mariino amsterodamské poselství Církvi a světu.:

Spoluvykupitelka, Prostřednice všech milostí a Přímluvkyně. Mariino amsterodamské poselství Církvi a světu.

Český sen o "moderní církvi".


Co na slova jihoamerického arcibiskupa a dalších citovaných osob říkají čeští biskupové? Vždyť Anselm Grün je u nás tolik oblíbeným, vydávaným a tolik (i mnohými kněžími!) doporučovaným autorem... Co říkají čeští biskupové (kteří mají jako svou primární povinnost bdít nad pravověrností nauky) na to, že u nás máme také svého Grüna? - Tomáš Halík nedělá totiž celá léta nic jiného než to, z čeho arcibiskup La Plata obviňuje německého benediktina.
Co se to stalo s katolickou církví v Čechách a na Moravě: dokáže se vůbec ještě bránit těmto - často oceňovaným a "prestižními cenami" odměňovaným - hlubokým destrukcím víry?

Rozumějí vůbec naši biskupové těmto pokusům o svádění, analyzovali si opravdu někdy sami uvedená díla, znají opravdu myšlenky podobných autorů z první ruky - nebo jen z doslechu? Přečetli si dostatečný počet podobných prací, zúčastnili se někdy apologetických přednášek o C. G. Jungovi, slyšeli někdy politicko-psychologická kázání našeho "pastýře vysokoškolské mládeže"?

Nebo snad mlčí z pohodlnosti, setrvačnosti, jakési podivné solidarity - či dokonce ze strachu? Znamenalo by to totiž kriticky přehodnotit celou cestu české Církve pod vedením Miloslava Vlka... A u mnoha z biskupů to znamená: přehodnotit i své vlastní cesty, činy a postoje, své mlčení, svou pasivitu.
Emeritní pražský arcibiskup, opravdu nešťastný nástupce sv. Vojtěcha, po sobě zanechal jemu svěřený Boží lid beznadějně se zmítající v naprostém relativismu ohledně těch nejzákladnějších pravd víry, zanechal ho také beznadějně rozdělený.

Neomodernistické přístupy (které jsou vydávány za autenticky katolickou nauku) nebo minimálně sympatie pro ně lze spatřit i na těch nejvyšších místech v české Církvi. Člověk opravdu nemusí být stoupencem Kněžského bratrstva sv. Pia X. či zastávat dnes už značně bizarní postoje samozvaného biskupa Antonína Dohnala a jeho "Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církve", aby si uvědomil, že naše Církev v Čechách a na Moravě je na mnoha místech plná oné "tajnosnubné hereze", že se v tolika postojích těch, kdo sami mají víru předávat a být vzory, odchyluje od Písma svatého i Tradice Církve.

Nechce se mi ale stále věřit tomu, že mezi našimi biskupy - vždyť mnozí jsou opravdu dobří a autentičtí Kristovi kněží - se nenajde nikdo, kdo bude hájit Pánovu věc.
Nevěřím, že by všichni k Pánově službě u nás povolaní vyměnili dar rozlišování duchů za ideologické trendy, kterým se v minulosti Církev u nás tak krátkozrace a tak bezbranně otevřela. Čekáme stále na jasné slovo...

Modleme se za biskupy i kněze v Čechách a na Moravě.
Modleme se za to, aby kardinál Dominik Duka, jehož pastýřská služba vyvolává určité nové naděje (upřímná angažovanost v ochraně nenarozených dětí, hlasité vyjadřování se k protikřesťanským trendům v EU ap.), dokázal alespoň v něčem očistit českou Církev od nánosů let minulých. Modleme se za to, aby byl autentickým knězem i biskupem, tím, kdo v první řadě střeží poklad víry.
Modleme se za ty biskupy, jejichž práce je ryzí, nezištná a bez stínů Vlkovy éry, aby vytrvali a ovoce jejich skutků rostlo a v Čechách a na Moravě převažovalo.

Modleme se za to, aby se konečně ve Církvi u nás otevřela skutečná diskuse - aby po letech, kdy žádný dialog (přes veškeré prázdné frázovité proklamace) neexistoval, se začala řešit témata, jako je situace na pražské teologické fakultě ("převzaté" před lety podobně nebratrským způsobem, jako tomu bylo u značky Křesťanské akademie - a tonoucí dnes v relativismu mnoha zde působících učitelů).

Měla by konečně zaznít jasná slova jednotlivých biskupů k působení zcela neautentických kněží typu Tomáše Halíka - dodnes neznáme individuální postoj ani jednoho z našich pastýřů k této mezi věřícími lidmi tolik diskutované problematické osobě.
Opravdu stojí všichni naši biskupové např. za Halíkovou propagací buddhismu? Sdílejí nadšení z kazatelova oblíbeného Friedricha Nietzscheho? (- Jsem zvědavý, kdy nám pastýř pražských vysokoškoláků vysvětlí "křesťansky přijatelným" způsobem Nietzscheho citát "Zlo budiž mým dobrem".)
- Tohoto člověka jste určili, aby formoval kněze a vysokoškolské studenty, otcové biskupové?

Nedivte se, že oslovuji vás všechny - materiály České biskupské konference jsou totiž zásadně podepisovány "vaši otcové biskupové". Zdá se tedy, že mluvíte jedním hlasem - a nesete i společnou odpovědnost.


V Čechách a na Moravě dnes zcela chybí jasná vize, jak zlepšit totálně zanedbanou katolickou katechezi. Např. příprava katechumenů je u nás na velmi mnoha místech často pojímána tak široce a "všeobsažně", že budoucí křtěnci se o samotných základních tajemstvích víry a vztahu s Bohem nedozvědí nakonec téměř nic - nebo jen velmi málo.

Ekumenismus je dobrá a nutná věc - ale pravdy naší víry opravdu nejsou "ekumenické" – je omylem pořádat jakési „ekumenické kursy víry". Co se v nich mají naslouchající dozvědět – že každá církev má „trochu pravdu“?

Úroveň víry dospělých věřících, jež jsou katolíky oficiálně celé roky, je přečasto tak zoufalá, že svou víru absolutně nedokáží obhájit tváří v tvář otázkám, které klade tento svět a reálný život v něm; je často hodně tristní číst a slyšet polopohanské úvahy těchto oveček...
- Nemluvě o výzbroji českých a moravských katolíků biblickými argumenty v otázkách Kristova Božství, Eucharistie, Zmrtvýchvstání - a dalších základních pravd naší víry.


Mělo by také konečně zaznít jasné slovo biskupů k distribuci knih od Církve se oddělivších autorů, jako je Hans Küng, jehož knihy jsou oficiálně odsouzeny jako heretické (neuznávání Kristova Božství, Petrova primátu apod.) a který v nedávné době už otevřeně vyzýval k odstoupení papeže.
Tyto knihy pocházejí převážně z produkce kdysi autenticky katolického nakladatelství Vyšehrad, v jehož "vědecké radě" dnes sedí např. svobodný zednář Ivan (Odilo) Štampach, stoupenec herezí Hanse Künga neomodernista Karel Floss či z řádu vyloučený problematický kněz Ctirad (Václav) Pospíšil.
Publikace šířící heretické, proticírkevní názory, jsou dnes u nás volně, bez jakéhokoli doprovodného komentáře, bez varování pro věřící, dostupné v katolických knihkupectvích a dokonce v kostelech (např. salesiánský kostel v Praze-Kobylisích).

Je třeba položit legitimní otázku: komu vlastně dnes patří nakladatelství Vyšehrad? Jedná se již dnes už o médium svobodných zednářů či jiných nepřátel katolické církve? Vždyť jeho produkce je zlá a rozkladná.
Kdo konkrétně stojí za touto destruktivní změnou - a kdo a kdy za ni konečně ponese zodpovědnost?

A podobná otázka: tiskovým orgánem koho je vlastně dnes "Katolický týdeník"? - Knihy Hanse Künga, který se exkomunikoval svou tvorbou a šířením nenávistných idejí sám, jsou zde inzerovány... Kde je hlas českých a moravských biskupů? Kdo kdy vysvětlil věřícím tyto zarážející jevy, se kterými jsme denně konfrontováni?

Jsou ti, kdo takové knihy vybírají, bez jakéhokoli nutného komentáře, bez nutného varování tisknou a stejným způsobem nabízejí, ještě katolíky? Je za tím, že v kostele najdu ležet knihu Hanse Künga, ostře schizmatického autora, skryta sympatie místního kněze či představeného pro jednoho z předních představitelů destruktivních sil, působící v současné Církvi?
Hans Küng navrhl udělit cenu své podivné Nadace Herberta Haaga za rok 2012 hnutí "Wir sind Kirche" - prý za podporu "svobodě víry"...
Jsou u salesiánů sympatie pro toto hnutí, které (kromě permanentních útoků na papeže, na církevní hierarchii jako takovou, na samy pilíře katolické víry) už přestává být vůbec křesťanské a inklinuje spíš k New Age?

Tohle vše jsou problémy, které jsou náplní povolání biskupa katolické církve. Nestačí jen vyhlašovat hesla - je třeba, aby Církev žila skutečným, plným životem víry. A to se u nás zcela jistě neděje. Většina našich biskupů žel spí a svou nejvlastnější práci - chránit svěřené stádo - nevykonává.

Boží lid potřebuje znovu získat důvěru ke svým pastýřům - pocit, že čeští nástupci apoštolů skutečně žijí s námi a pro nás. Co jsou Božímu lidu platni biskupové-politici či biskupové-byrokrati? V minulých dvou desetiletích byli naši otcové kdesi daleko, řešili si jakési "své" věci.

Nám nestačí znát své pastýře ze společenských akcí, chvilkových návštěv či mediálních interview; požadujeme právem diskusi o situaci Církve u nás, požadujeme skutečné nastolení skutečných témat - nikoli lakování narůžovo, jak to pravidelně vídáme v podivně poslepovaném, narkotickým spánkem spícím "Katolickém týdeníku" .

Bohužel - "Katolický týdeník" je dokonalým zrcadlem zmalátnělé a dvacet let spící české a moravské Církve. Je příznačné, že čtvrtstoletí po pádu komunismu si naše biskupská konference jako svůj tiskový orgán stále drží médium na převážné většině svých stran natolik bezobsažné, že skutečně za všeho nejvíc připomíná bezbarvé plátky normalizační éry minulého režimu.
Na naší české "oficiálně-církevní" scéně, který samu sebe v minulosti usvědčovala z malosti a provinčnosti právě oním amatérským "doháněním západních trendů", je totiž bohužel dodnes podivně mrtvo.
Vládne tu na většině míst stále ještě nakažlivá pasivita a setrvačnost - dědictví uplynulých dvou desetiletí, vládne strach ze změny, zvlášť z nastoleného kursu Benedikta XVI., který se vší silou snažil navrátit Církvi její ztracenou autenticitu. Z projevů tolika českých modernistů zaznívala až příliš okatá úleva, že končí tento - pro ně nepříjemný a obtížný - pontifikát.O problémech (kterých je obrovské množství) se nemluví, snad mnozí spoléhají na to, že "vyhnijí", že se zapomene, že si lidé zvyknou.

Za všechny uveďme příklad kněze a teologa Ctirada Václava Pospíšila, ověnčeného tolika tituly.
Ten byl začátkem roku 2013 vyloučen z řádu františkánů - po neuvěřitelných patnácti letech strávených mimo komunitu… Byl na ony obligátní tři roky ustanoven „na zkoušku“ diecézním knězem.
Je nutné požadovat odpověď: proč vedení řádu čekalo tak dlouho? Mělo strach vyloučit dlouholetého chráněnce bývalého arcibiskupa?
Ale hlavně: jsou naši biskupové (kterým bylo celé dlouhé roky zřejmé, jaký dvojí život vede člověk, mající formovat budoucí kněze na obou hlavních teologických fakultách, který denně slouží mši svatou) opravdu přesvědčeni o tom, že jejich postoj obstojí před Bohem?
Je opravdu mravné, aby tento kněz - který s vědomím českých a moravských biskupů žije celé roky ve stavu těžkého hříchu, který celá léta ve svém životě popírá to, o čem píše - nyní jako kněz, teolog a přednášející na katolické teologické fakultě i nadále působil?
To u nás skutečně „nejsou lidi“ – a mnozí biskupové se řídí heslem „lepší jakýkoli kněz než žádný“?
A hlavně - je mravné, čestné a křesťanské rozhodnutí, že se celá Pospíšilova minulost jednoduše vymaže? Je evangelijním rozhodnutí samotného C. V. Pospíšila, že jen tak odhodí ženu a své děti, že se jen tak zbaví těch, které k sobě připoutal – a je za ně zodpovědný? Jaký dopad na věřící asi mohou mít vaše rozhodnutí, biskupové? Ne - je opravdu něco velmi shnilého v české Církvi…

Daniel Herman, Ivan Odilo Štampach, Tomáš Halík, Ctirad Václav Pospíšil, František Jindřich Holeček. Tohle je opravdu smutná galerie Vlkových mužů, kteří měli Církev v Čechách „přivést na novou, současnou, moderní úroveň“.
„Podle ovoce poznáte je…“
Kdy se o těchto zánětlivých ložiscích začne diskutovat? A kdy se začnou léčit?

Slova zjevení z Akity jsou neobyčejně výstižná: Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy.
- Zodpoví si někteří čeští a moravští biskupové před Bohem to, že s jejich vědomím vysluhují denně svátosti lidé, kteří roky porušují kněžský celibát? Důkazů o tom je veliké množství – ti kněží jsou známi – stejně jako je obecně známo to, že je mnozí biskupové svým postojem de facto kryjí. Jak tohle asi působí na věřící, naši nástupci apoštolů?
Jak může působit příklad některých řádových kněží (Pospíšil není jediný), o kterých si novicové vyprávějí, že za sebou zanechali milenky a děti? K čemu vlastně máme řádové představené a biskupy – když je Církev v Čechách na některých místech v tomto stavu?
Bez konstatování diagnózy, bez pojmenování příčin a následků nemůže přijít uzdravení. A naše Církev je v některých svých údech nemocná. Nikoli na všech, ale na mnoha místech připomíná často onen příslovečný obílený hrob...

Modleme se za duše všech neautentických Kristových kněží a řeholníků.
Modleme se za naši českou a moravskou Církev, aby éra liberálů definitivně odezněla - aby se Církev opět stala Církví, aby byla očištěna, aby kněží byli kněžími a biskupové biskupy.

Ano, je u nás tolik, tolik dobrých a věrných kněží, řeholníků a řeholnic... Máme i biskupy, kteří následují věrně svého Pána. - Ale naše Církev jako celek je stále neuzdravená - a stále ještě postrádá (a to je smutné dědictví éry předešlého arcibiskupa) skutečně pevné a autentické vedení v duchu Kristových apoštolů, jejichž nástupci jsou katoličtí biskupové.



Tím svěžím proudem vzduchu, který u nás právě teď tolik potřebujeme, nejsou inspirace některými proudy upadajícího křesťanství na kdysi tolik adorovaném Západě, pseudoduchovními prameny pohanských spiritualit či přítomně panujících destruktivních ideologií (jimž všem tolik lidí v české Církvi tak hloupoučce nadbíhá a které jsou dnes domovem i na pražské a olomoucké teologické fakultě).
– Ne, je jím onen tvůrčí vítr, přinášející Život, o kterém mluvil Ježíš při nočním setkání s Nikodémem.

Modleme se prosím i za tyto velmi krizové jevy v české Církvi amsterodamskou prosbu k našemu Pánu, aby svým seslal svého Ducha.
Modleme se, abychom nikoli od lidí, ale od Boha dostali kněze a biskupy podle Pánova srdce – nikoli samozvané, zesvětštělé, svými lidskými cestami chodící, sebe oslavující, ledabylé a líné nájemce, pohoršující Boží lid - nikoli ty, kteří zavedli Boží lid na poušť a rozdělili Církev.




Je nejvyšší čas k obraně víry - díky desítky let panujícímu relativismu a ztrátě pevnosti ve víře nastala obrovská apostáze.


Světová katolická církev by se dnes měla vrátit ke starým dobrým Imprimatur v záhlaví knih, které se zabývají otázkami víry. Měla by také zcela adresně věřící na všechna díla, ve kterých se objevují pokusy znevěrohodnit ducha evangelií i základní křesťanské pravdy, upozorňovat - vždyť to je náplní úřadu těch, kdo mají pást svěřené stádo.

Po II. vatikánském koncilu se ustoupilo od indexů nepravověrných knih a podobných opatření. V Církvi byl vpodstatě mlčky přijat názor, že každý věřící rozezná autenticky katolické dílo. Že není třeba dřívějšího "řízení církevní autoritou". Byla to zcela nerealistická, v jakémsi "revolučně optimistickém rozpoložení" vynalezená teze - během let se zcela jasně prokázalo, že její přijetí bylo naivním a ve svých následcích obrovsky destruktivním rozhodnutím.
K tomu, aby se každý katolický křesťan orientoval v záplavě děl a názorů, se kterými je denně konfrontován, musela by být na opravdu vynikající úrovni katecheze. Ta se ale v uplynulých čtyřiceti letech zcela rozložila: o tom, co je ještě katolické - a co už nikoli - nemají často pevné povědomí ani mnozí kněží.

Rok víry byl Benediktem XVI. vyhlášen právě z tohoto důvodu: díky neodpovědným experimentům nastal obrovský úpadek víry ve všech zemích Západu. Ona hermeneutika diskontinuity (která se projevuje v mylném chápání "dějinného zlomu" i v tom, co konkrétně někteří teologové a duchovní začali předávat pod názvem "katolická nauka") - nás dovedla ke gigantické apostázi.



Veškeré snahy odchýlit Boží lid na cesty, totožné s cestami starověkých gnostiků (dnešní novodobé gnostiky již několikrát zmínil ve svých kázáních papež František), s cestami modernistů z přelomu 19. a 20. století, či jiných "lépe vědoucích" a "osvícených", by měly být Církví jasně pojmenovány a odsouzeny, protože dezorientovaných a svedených už je příliš mnoho.
Toto prohlášení a tato distance by měly být konečně veřejné a oficiální - nestačí se jen občas k těmto problémům v úzkém kruhu vyjádřit - vždyť jde o odpovědnost Církve za spásu duší.

Není náhodné, že z úst mnoha laiků, duchovních i respektovaných teologů zaznívá v poslední době požadavek, aby byl papežem vyhlášen seznam všech bludů, které se projevily v dílech některých katolických autorů, byly hlásány na teologických fakultách - a pronikaly mezi Boží lid celé dlouhé roky v období po II. vatikánském koncilu.

S tím těsně souvisí další problém: musí být bezpodmínečně obnovena autorita papeže a jeho magisteria a zajištěna pravověrnost biskupů, kteří jsou za dění ve svých diecézích odpovědní a budou za ně jednou muset Bohu vydat počet.

Biskupská neposlušnost, snižování papežovy autority, na různých úrovních se projevující nedbalost, lenost a pasivita v Církvi (v době, kdy má být připravena reagovat na stále intolerantnější projevy současného světa), to jsou další plody svévolně vykládaného "ducha koncilu" - proto věnoval Benedikt XVI. tolik sil odhalování projevů tohoto podivného a nebezpečného mýtu. Bohužel v duchovně nezdravém klimatu vyrostla na Západě celá jedna generace - s následky této sebedestrukce, tohoto zesvětštění, se dnes setkáváme na každém kroku. Jde často o téměř úplné zhroucení se řádu v Církvi - Německo a Rakousko jsou jen vrcholkem ledovce.


Už jen např. úroveň zmiňované katecheze je příkladem velmi hlubokého zanedbání povinností biskupů - to je nutno radikálně změnit. Novou evangelizaci potřebují hlavně sami příslušníci katolické církve na Západě - včetně mnoha a mnoha duchovních - děkujme Bohu za to, že v Benediktu XVI. jsme měli nástupce Petrova, který vidí uvedené problémy, nemlčí o nich - a snaží se nemocnou Církev uzdravit.
Modleme se proto nyní za jeho nástupce papeže Františka - ať je silným, nekompromisním, autentickým náměstkem Kristovým, skutečným římským Petrem.




Ohniska nemoci.


Z projevů i postojů mnoha současných teologů, kněží i biskupů vyplývá to, že tito lidé skutečně nemají křesťanskou, katolickou víru. Až příliš vdechli ducha tohoto světa - nebo nikdy víru srdce neměli. Myslím si, že odpor, kladený dvěma knihám vizí Idy Peerdemanové, je někdy i důsledkem toho, že se v těchto mariánských zjeveních i v na ně navazujících eucharistických vizích až příliš jasně pojmenovává současný stav v katolické církvi. Opravdu: Boží "ano" je zde skutečným "ano", Boží "ne" skutečným "ne".

Pokud by bylo zjevení Idě Peerdemanové přijato jako celek, nešlo by jen o vyhlášení posledního mariánského dogmatu, ale i o pravdivost celého rozsáhlého souboru sdělení, který je dokonalou inventurou stavu současné Kristovy Církve a zároveň návodem, jak překonat roky se táhnoucí krizi . -Ne, nedivím se, že Panna Maria pronesla větu, že na tomto dogmatu "se bude tříbit Církev". Nastane skutečný boj o její očistu - protože jednoznačné odsouzení mnoha patologických jevů opravdu mnohé zasáhne a odhalí.



"Pak jsem najednou stála na náměstí sv. Petra a slyšela jsem prudkou bouři, jak doráží na svatopetrský chrám a na Vatikán. Pak následoval silný déšť. Ale když jsem se důkladně podívala, byly dešťové kapky nad svatopetrským chrámem jako z bílého ohně a nad Vatikánem spíše jako obyčejný oheň.

Na schodech před svatopetrským chrámem jsem spatřila najednou stát bílou postavu obrácenou zády ke mně. Také tato postava se dívala na ohnivý déšť. Náhle se déšť nad Vatikánem změnil v písmena. Nejdřív V a pak kousek po kousku další písmena, až jsem mohla přečíst:
"Vaticanum II."

Zdálo se mi, jako by moje ústa byla zamčena svorkou, a uslyšela jsem:
"Můj Petře, podívej se, co se stalo!"

Bílá postava na schodech chrámu se otočila a já jsem viděla, že to byl náš Svatý otec, papež Jan Pavel II. Svatý otec se díval nahoru, jako by chtěl slyšet, co hlas opět říká:
"Dívej se dobře!"

Před námi byla rozbalena veliká mapa. Země, které jsem mohla zřetelně vidět, byly Holandsko, Francie, Německo a Belgie. Ostatní země byly jako v oparu. Pak se mapa opět svinula a stala se z ní velká pastvina. Páslo se zde pokojně stádo ovcí.

Pak jsem slyšela, jak se blíží dusot koňských kopyt. Přiklusalo velké stádo bílých a černých koní. Honilo stádo ovcí a rozhánělo je. I Svatý otec se na to díval s velkou vážností. Z mraků se nyní ozval silný hlas:
"Podívej se, co se stalo! Divocí koně deptají a zahánějí moje stádo do propasti. Petře, zkrotíš je naukou, která je a která trvá."

Poslední slova "která je a která trvá" jsem slyšela zaznít na náměstí jako ozvěnu třikrát. Pak hlas řekl:
"Podívej se, kde to začalo!"

Potom hlas chvíli posečkal a po chvíli pokračoval:
"Pomysli na vlky, Můj Petře, kteří k tobě přišli v rouše beránčím! Prosaď se svou holí!" "




Úryvek z "Eucharistických zážitků" (Idina vize ze svátku Letnic, 25. května 1980) není třeba příliš komentovat - skandál s Holandským katechismem, který zcela karikoval víru katolické církve, i dnešní situace v uvedených zemích jsou dostatečně známé.
Právě z těchto států pocházejí významní představitelé extrémně progresivního proudu na II. vatikánském koncilu.
Jde o oblasti, kde se "hermeneutika diskontinuity", o které hovoří Benedikt XVI., prosadila nejsilněji - a odkud se šířila do zbytku světové Církve. Neposlušnost a "vlastní politika" zdejších biskupských konferencí se stala příslovečnou...

- Dobrým pramenem k poznání pozadí mnoha iniciativ i různých neoficiálních jednání v rámci II. vatikánského koncilu je kniha "Rýn se vlévá do Tibery" P. Ralpha M. Wiltgena S.W.D., který v šedesátých letech vydával každodenní zpravodajství z koncilového jednání a je důležitým svědkem okolností, za jakých vznikaly dokumenty koncilu. "Rýnští teologové" tehdy opanovali pole...

II. vatikánský koncil bude muset být důkladně studován a interpretován - protože dvojznačnosti, které se zde právě těmto lidem podařilo prosadit do mnoha textů, vedly evidentně k dnešní krizi (viz např. vzpomínky O. Petera Gumpela z Tovaryšstva Ježíšova, publikované nyní na stránkách Radia Vatican).

Řešení, které navrhuje Bůh jako řešení úpadku Církve nejen v uvedených evropských zemích, je zcela jednoznačné.
Mnohokrát se v Idiných vizích objevuje výzva papeži, aby se prosadil svou autoritou, svěřenou Petrovým nástupcům samotným Kristem. Je nutné hlásat autentickou nauku, ne pohanskými naukami "vylepšené" evangelium. A biskupské konference nejsou v žádném případě "zemskými sněmy", které mají právo panovat - jen nástupce Petrův má v rukou klíče.



Není divu, že mnozí z těch, kteří touží pokřivovat či zcela demontovat současnou Církev, tak mohutně útočí právě proti Petrově primátu.
Vadí jim vpodstatě vše, co činí Církev Církví a co jim brání v tom, aby svými "pravdami", nátlakovými akcemi apod. základní pilíře víry naprosto zmarginalizovali, podemleli a zničili - nemohou tedy nevnímat ve své vzpouře jako hlavní překážku Petra, Kefase, Skálu, která je Kristem v otázce učení chráněna a je zárukou toho, že brány pekel Církev nepřemohou.

Nevěřím v žádná rozsáhlá "zednářská spiknutí", v to, že tito lidé nějakým způsobem "vědomě spolupracují se Satanem" - ale už jen to, jak např. dovolují v sobě propukat nenávisti vůči mírnému, ale zásadovému papeži Benediktu XVI., z nich žel Bohu dělá nepřátele Kristovy církve a její ničitele.

Snad naše modlitby dokáží zastavit tenhle smutný proud, který se narodil v Církvi v době jejích porodních bolestí, v době velikých vnitřních změn, které mají historií putující Kristovo Tělo a Beránkovu nevěstu (jak krásné jsou tyto obrazy Církve!) očistit a připravit na Pánův Příchod.



""Bílá holubice letěla přede mnou, až jsme přišli na jednu oláň. Pak vzlétla holubice do výše a zmizela ve vzduchu. Uprostřed pláně stál kostel a měl špičatou věž. Z nebe jsem slyšela hlas, jak volá:
"Podívejte se, Moji věrní, co se děje!"

Pak jsem viděla, jak se otevřelo nebe. Velký meč padal dolů a přeťal kostel přesně na dvě poloviny. Viděla jsem, jak se dvě poloviny rozestupují. Byly to dvě otevřené části, takže jsem mohla nahlédnout dovnitř. V pravé části jsem viděla lidi a pak i v levé.

Pak se najednou ukázala na levé části kostela písmena ve zvláštní formě.Tvořila slovo "Efraim". To slovo jsem musela hlasitě vyslovit.

/Efraim byl nejvýznamnější z kmenů, které obývaly severní Izraelské království. Zpronevěřil se ale víře v Boha, porušil smlouvu mezi Bohem a Jeho lidem tím, že uzavřel spojenectví se Sýrií - a paralelně s touto zradou na vlastním národu začal přebírat úctu k syrským modlám. Spolu se Sýrií se dokonce Efraim pokusil sesadit judského krále v Jeruzalémě. Izajáš předpověděl jeho zánik - a tak se i stalo. Na Efraim dopadl Boží hněv - a "přestal být národem", r. 722 byl zničen Asyřany. Poznámka autora textu./

V pravé části byla busta papeže se dvěma zdviženými prsty. V pozadí jsem viděla chrám sv. Petra. Pak hlas opět promluvil:
"Dívej se!"

Nyní to vypadalo tak, že jsem se mohla skrze sklo dívat do levé části. Přes skleněné okno se lila čistá voda, jako by se vše změnilo na vodu.
Hlas řekl:
"Dívej se! Všechno bude rozředěno."

Pak jsem viděla, jak vlny vnikly dovnitř a zaplavily levou polovinu kostela. Pravá polovina kostela stála ještě na pláni a stala se před mýma očima úplným kostelem. Pak sestoupil z nebe obraz Paní s křížem a zeměkoulí. Neviděla jsem ovce. Obraz se vznášel kolem kostela. Pak se náhle obraz zastavil vedle kostela. A já jsem viděla přibíhat celé stádo ovcí a vnitřně jsem pochopila:
"Pomýlily se a byly rozptýleny."

Slyšela jsem hlas, jak volá:
"Slyšte! Ona musí zachránit svět." "
(Idina vize z 8. prosince 1975. Kniha "Eucharistické zážitky".)



V uvedeném obraze je symbolicky zcela přesně vyjádřeno to, jak si mnozí vyložili otevřenost , se kterou se Církev po II. vatikánském koncilu chtěla vztahovat ke světu: namísto otevřenosti přišel výprodej hodnot a nekritické objímání se s nekřesťanskými duchovními naukami, s všemožnými ideologickými a psychologickými systémy, které nakonec nevyhnutelně vyústilo ve smilnění s jejich modlami. Církev v tolika svých představitelích ztratila dar opatrnosti a dar rozlišování duchů.

Namísto otevřených dveří, kterými měli být lidé ze světa zváni dál, se strhávaly stěny budovy Církve. Výsledkem bylo katolické společenství živořící, ztrácející víc a více svou identitu, se základními pravdami neustále atakovanými, rozmývanými a ředěnými "smělými novými konstrukcemi" těch, které je nutno zcela otevřeně a bez "politicky korektních " kompromisů nazvat heretiky.

Bůh vidí jedinou možnost - naprosté oddělení se od těchto pseudoduchovních proudů v Církvi - protože jejich důsledkem je evidentní apostáze, tak obrovská v současné době.
Jde o nynějším papežem přiznané zasvětštění Církve, ztrátu jejího misijního ducha, zmatek panující v Božím lidu ohledně těch nejzákladnějších pravd naší víry. Jde o úpadek eucharistické úcty, o stav liturgie. O neposlušnost a pýchu tolika kněží a biskupů.

Je třeba prosit Ducha, aby v této náročné chvíli očištění vedl Kristovu církev. Proto přichází Matka Církve do Amsterodamu se svou modlitbou i se svými sděleními, která odhalují skutečné pozadí současných dějů v Církvi a ve světě. Modleme se amsterodamskou modlitbu - je určena pro tuto chvíli.



Ve své známé vizi spatřil Don Bosco koráb Církve v těžké bouři. Jako munice nepřátelským lodím sloužily knihy, pomlouvající, destrující učení Církve a snažící se jednotu autentické Kristovy církve zničit.
Ten sen byl k Donu Boscovi velmi milosrdný a zatajil před ním jeden důležitý fakt - protože díla, napadající pravého ducha evangelií, obětní charakter mše a mariánskou úctu se dnes rodí přímo v lůně katolické církve.

Veřejná prohlášení mnoha kněží i aktivistických laiků (např. členů už jen svým názvem tak sebestředného - a ve svých projevech tolik demagogického, chaotického a tolik destruktivního hnutí "Wir sind Kirche") jsou nejen svědectvím o "víře" jejich autorů.
Jsou krystalicky čistým příkladem absolutní nepokory a prosazováním sebe samých na úkor pravd evangelia - je to ovšem jen přirozené vyústění naprosté neposlušnosti a svévole, která zachvátila Církev v šedesátých letech - v době prvních svérázných interpretací II. vatikánského koncilu...
Je děsivé, jak hluboký je v současné době pád tolika řeholních i kněžských duší. V období po koncilu opustilo Cíkev přes 100 000 řeholníků, řeholnic a kněží - v současné době jich ovšem žije ve stavu vnitřního oddělení se od Církve daleko větší počet (viz ženské řeholní řády v USA apod.). Neomodernisté o tomto tématu velmi neradi hovoří...
Je třeba proniknout množstvím slov, která dnes zaznívají nejen v Rakousku a Německu - a která mohou na první pohled znít ušlechtile. Je třeba rozlišovat duchy - a soudit strom podle jeho ovoce.
-Nyní už se totiž ozývají ze strany stoupenců "reformy" přímé výzvy k demontáži jednotné Církve, k dalšímu (kolikátému už?) vzniku "národních církví" a zničení samotné víry, předávané dva tisíce let .

O situaci v Církvi u nás v Čechách svědčí fakt, že tito odpadlí kněží i laici jsou sympatičtí nejen části věřících, ale i mnoha našim kněžím: přiznám se, že nerozumím tomu, jak je vůbec možné, že v jezuitském řádu mohou působit takoví "duchovní", jako je jezuita Václav Umlauf se svou touhou po vzniku české pobočky "Wir sind Kirche"; podobně Petr Kolář, tolik milovaný světskými médii, by neměl navenek reprezentovat tento řád (který byl založen proto, aby nesl a budoval Církev v jednotě s papežem) kvůli svým Církev poškozujícím veřejně prezentovaným názorům a velmi spornému osobnímu příkladu.

Pro ty, pro které je nepřekonatelnou překážkou pro "svobodu" jejich myšlení sama víra katolické církve, ať, prosím, raději odejdou. I kdyby měla Církev ztratit třetinu biskupů a kněží infikovaných uvedenými herezemi, kdyby Církev opustily šiky zcela neautentických "teologů" a vůbec všech formálních, "papírových" příslušníků - konečným výsledkem bude oživení Církve a znovuzrození jejího ducha; toho ducha, který dva tisíce let plodí světce. Padre Pio ani Matka Tereza neřešili to, zda je nutno pokračovat v progresivistických snahách či reformovat aktivisticky to či ono. Oni byli zamilovaní do Krista, jejich srdce hořela, vydávali se bez výhrad. Navíc: milovali Církev a jako všichni světci za primární ctnosti považovali pokoru a poslušnost. Pokud se v historii vyskytli reformátoři, zavrhující tyto ctnosti, docházelo vždy jen k destrukci - a k pravému opaku toho, zač prosil náš Pán při poslední večeři: "Aby všichni byli jedno."

Církev Kristova opravdu dnes potřebuje reformu - ale zcela jinou, než o jaké sní např. němečtí petiční teologové a od Církve se oddělující rakouští kněží. Potřebuje reformu podobnou těm, které ji zachránily v minulosti: v době reforem z Cluny, v době Františkově a Dominikově, v době Tridentského koncilu. V dobách, kdy se Církev navracela ke své podstatě - a vnitřně se obrozovala. Kdy usilovala o život v souladu s evangeliem, kdy nesmilnila s modlami daného času, kdy hledala svého Pána, nikoli lidskou nauku. Ti, kdo vyhrožují odchodem z "nereformovatelné" katolické církve nebo ti, kdo právě opouštějí Petrovu loď, na svém odchodu minou statisíce anglikánů, kteří ucítili, že autentická Kristova Církev je zde. Položí si dnešní "reformátoři" vůbec otázku, čeho jsou právě svědkem - a jakou roli vlastně oni sami teď sehrají v dějinách Církve?

"Pak před sebou vidím ležet Německo. Paní říká:
"Podívej se, kam jsem položila nohu. Na Německo - a druhou na Holandsko. Pravím: Ubohý německý národ! Německo, ještě ses nepoučilo? Nenech se mást krásnými slovy! Němečtí křesťané, vraťte se ke kříži a modlete se k Paní všech národů, aby ráčila Německu pomoci!" "
(Vize z 15. prosince 1951. Kniha "Poselství Paní všech národů".)

"Pak mi Paní ukazuje Vatikán, zatímco říká:
"Papež musí poslat do Německa nějaké prostředky a duchovní, jinak bude Německo ztraceno. V Německu dochází k velkému úbytku věřících, mnoho lidí odpadlo od víry. Lidé neinvestují nic do nových kostelů a církevních budov. Duchovní k tomu musí být pobízeni. Je to těžká práce. Varuji. Ti jiní se velmi namáhají, aby odvedli národ od Říma.
... Je velmi důležité, aby se věřící v Německu aktivizovali, aby se uskutečnilo to, o čem jsem mluvila. Ti jiní totiž pracují na zničení Německa."
"

/"Ti jiní" bezpochyby nejsou jen stoupenci herezí v samotné Církvi, ale - posuzováno podle intenzity dopadu jejich činnosti - jsou to hlavně oni. Ti, kteří odmítají - často celé roky - poslušnost vůči papeži, ti, kteří dnes v Německu a Rakousku dotlačili Církev na okraj propasti. Tato vize se zřejmě týká blízké budoucnosti. Poznámka autora textu./
(Vize z 16. listopadu 1950. Kniha "Poselství Paní všech národů".)

"Opět si Paní překřižovala palcem ústa. Pak řekla:
"Jdi za Svatým otcem a řekni mu, že jsem pravila: Přišel čas, kdy je možno vyhlásit dogma. Přijdu ve skrytu k Církvi a k duchovním v době, kterou Pán určí. Řekni, že celibát je ohrožen zevnitř. Ale ať na něm Svatý otec pevně trvá." "

(Vize z 31. května 1957. Kniha "Poselství Paní všech národů".)

" "Pak jsem viděla najednou Vatikán a slyšela hlas, jak říká:
"Ty, Kefasi, Můj Petře, budeš muset svést těžký boj. Musíš však prosadit to, co se musí uskutečnit: Musíš hájit pravé učení. Především zachovat celibát, to je síla pro tvou Církev. Mysli na své kněze! Musejí pomáhat znovu vybudovat Církev."

Potom jsem viděla přicházet mnoho řad mužů. Ve svých rukou něco nesli. Najednou jsem viděla, že to byly kameny. Když jsem se podívala blíž, viděla jsem, že jsou to biskupové a kněží, kteří začali budovat.
Náhle stál přede mnou krásný obnovený chrám a já jsem musela říci: "A přece se nic nezměnilo!" "

/Tj.: V Církvi nebylo a není nutné měnit základní pravdy a ustanovení; je třeba spíš se navracet: k duchu evangelií, k následování našeho Pána a Boha. Proto se obnovou "nic nemění" - spíše se stále vracíme k pramenům naší víry. Poznámka autora textu./
(Vize z 15. srpna 1979. Kniha "Eucharistické zážitky".)

Vnitřní krize Církve je obrovská - o tom dnes už není sporu.

Modleme se za dobrého nástupce moudrého Benedikta XVI., protože právě teď nastal čas, kdy je bezpodmínečně nutné Církev očistit a uzdravit. Kdy je zřejmě už nutné exkomunikovat mnohé nositele herezí a vyzyvatele k rozdělení - jinak je ohrožena sama Církev ve své podstatě.
K těmto krokům vyprošujme celému vedení katolické církve sílu a pomoc Ducha svatého - vždyť právě o tuto pomoc Ducha Božímu lidu jde v amsterodamském poselství Mariině.
Ať ta, která přemohla všechny bludy, ta, která už kdysi vedla shromážděné otce na koncilu v Efezu - chrání i dnes své děti. Protože boj o nauku je v plném proudu, protože jde o věc jejího Syna.



Je to někdy až šokující, jak hluboký vhled do dění v Církvi poskytují texty obou knih vizí.
Mnoho stoupenců modernistických trendů bezpochyby prohlásí, že Ida Peerdemanová je jen "tradicionalistická fantastka" - a že jí šlo jen o to, aby se Církev vyvíjela "podle dávno překonaných vzorů". Tak jednoduché to nebude - Bůh dal této ženě do rukou cosi jako pečeť - a tou je obdivuhodné množství obrazů z budoucí historie, které se všechny beze zbytku v čase vyplnily.